Za zbytky Stalinovy mrtvé železnice

EXPEDICE NA "MRTVOU TRAŤ" SALECHARD - IGARKA

2010-01-13T15:43:00.003+01:00

zapsal Štěpán, 9.8.09

I. ÚVOD
Cílem expedice je zmapování východní části zrušené železniční trati Salechard – Igarka (v délce cca 150 km). Tuto trať v letech 1947 – 1953 stavěli vězni gulagu, po smrti Stalina byla nedokončená stavba zakonzervována. Díky naprosté opuštěnosti a obtížné dostupnosti těchto končin tak dodnes podél nepoužívané trati zůstaly netknuty desítky lágrů a železniční technika (na jejich stavu se však znatelně podepsal zub času). Právě v tom spočívá jedinečnost této tzv. „Mrtvé trati“, nikde jinde se bývalé pracovní tábory nezachovaly tak jako zde.

II. ZÁKLADNÍ INFORMACE O TRATI
Stavba trati byla zahájena v roce 1947, na její stavbě se podílelo podle některých odhadů cca 80 tisíc lidí, z nichž naprostou většinu tvořili vězňové sovětských pracovních táborů GULAG. Železnice měla propojit již existující trať z Moskvy do Vorkuty (v oblasti Polárního Uralu) s řekou Jenisej, kam by mohly připlouvat lodě z nalezišť rud v Norilsku a z oblasti Severního ledového oceánu. Reálný strategický význam však trať neměla prakticky žádný, neboť oblast Norilska je pohodlně dostupná po řece i po moři. Železnice měla vést 1459 kilometrů od západu na východ v oblasti polárního kruhu, kde kvůli mimořádně nepříznivým podmínkám (polární bažiny) prakticky neexistovalo žádné osídlení (kromě několika osad původních obyvatel – Něnců, Evenků apod.).

Mimořádně obtížné byly i technické podmínky pro stavbu železnice. Celá trať vede po území trvale zmrzlé půdy, na níž se obtížně buduje cokoli. Většinu roku je půda zmrzlá a pokrytá sněhem, během krátkého léta svrchní část roztaje a promění se v bažinatý povrch. Vystavěný násep si tudíž „sedá“, obtížně se upevňují opory mostů atd. Trať navíc překračuje dva sibiřské veletoky – Ob a Jenisej. Na nich nebyla plánovaná stavba mostu – v létě by dopravu zajišťovaly speciální říční trajekty, v zimě by se koleje položily na led zamrzlých řek.

Výstavba trati byla rozdělena na dvě stavby – 501 (západní část) a 503 (východní část). Na západní části 501 byly položeny koleje na téměř 400kilometrovém úseku ze Salechardu do Nadymu, dále byl vybudován násep do Nového Urengoje (dalších více než 200 km). Východní část 503 neměla vzhledem k obtížnější dostupnosti takovou „úspěšnost“. Pracovní provoz vlaků byl pouze na úseku Janov stan – Jermakovo (150 km), na zbylých částech byl vybudován jen násep, případně stavba nebyla zahájena vůbec (cca 300kilometrový úsek mezi řekami Pur a Taz).

Vzápětí po smrti Stalina v roce 1953 byla novým vedením SSSR stavba shledána jako zcela neúčelná a práce na ní byly rychle přerušeny. Do 90. let po západním úseku ze Salechardu do Nadymu jezdili na drezínách údržbáři telefonní linky položené podél trati. Centrální úsek mezi Nadymem a Novým Urengojem byl od 70. let postupně obnoven a z jihu napojen na železniční síť Ruska díky obrovským nalezištím plynu v této oblasti (o nichž se však v době stavby trati nevědělo). Východní část stavby však zůstala zcela opuštěna, pouze v 60. letech byly na některých úsecích vytrhány koleje pro potřeby Norilského kombinátu. Obce, vybudované pro potřebu stavby trati (např. svého času 20tisícové Jermakovo na břehu Jeniseje) byly zcela opuštěny a pracovní tábory podél této části trati zůstaly zcela netknuty. Na některých místech tak dodnes v tundře a tajze stojí zrezivělé parní lokomotivy, vagóny a jiná technika.

III. CÍLE EXPEDICE
Rádi bychom pěšky prošli úsek trati 503 z Jermakova (na břehu Jeniseje) na jihozápad k řece Turuchan a na lodi podél ní dále do Janov Stanu (nejbližší osada obydlená Selkupy). Celem jde o úsek dlouhý cca 150 kilometrů. Každých 5-10 kilometrů podél trati se nachází lágr, v některých z nich i zbytky vybavení vězňů. (Dle dostupných údajů tento úsek pěšky prošly ruské expedice koncem 80. let a v polovině 90. let. Občas do této oblasti zavítají pracovníci muzea Věčně zmrzlé půdy v Igarce, především však pouze do bývalého střediska Jermakovo u břehu Jeniseje, případně vrtulníkem do některého z bývalých pracovních táborů.)

Každý lágr bychom důkladně zdokumentovali (fotografie, nafilmování, zakreslení polohy baráků, samotek, hřbitovů). Rádi bychom popsali stav lágrů (vzhledem k přírodním podmínkám a téměř 60 rokům chátráním je většina z nich pravděpodobně již značně poničená) a železniční techniky (mosty, lokomotivy, vagony). Výsledkem by měly být speciální webové stránky, články v tisku a filmový dokument.

Při přípravě expedice hodláme spolupracovat s muzeem Věčně zmrzlé půdy v Igarce, které se mj. částečně zabývá dokumentováním zbytků trati č. 503. Rádi bychom též spolupracovali se sdružením Memorial, které se v Rusku zabývá právě tematikou gulagu.

EXPEDICNI NASTENKA

2010-01-13T15:39:00.002+01:00

zapsala Marta - nastenkarka

Od 10. srpna do 6. září 2009 pobývala skupinka nadšenců v zemi zaslíbené, a kdesi za Uralem a severním polárním kruhem pátrala po zbytcích tzv. Mrtvé trati (železnice Salechard – Igarka), kterou stavěli převážně vězňové z pověstného soustroví lágrů.
Následující řádky jsou pokusem o chronologickou rekonstrukci slavné expedice. Jedná se o deníkové záznamy, které si vedli a na web průběžně zavěšovali náčelník a nástěnkářka, a které vždy povzbudily, když bylo nejhůř (například když se člověk přejedl pražených slunečnicových semínek).
Čtěte a kochejte se úžasným dobrodružstvím, prodírejte se zarostlou tajgou, užívejte si plavbu po Jeniseji na krásném parníku, nechejte se poštípat od mraků komárů a jiného obtížného hmyzu, a hlavně nedovolte, aby se něco podobného ještě kdy opakovalo.

VPŘEDVEČER ODJEZDU

2010-01-13T15:30:00.002+01:00

zapsal Štěpán, 9.8.09

Tak konečně. Konečně máme online deník našeho letního výletu za krásami zapolárních gulagů. Už jsem se bál, že ho přes mnohatýdenní sliby nestihnu dát dohromady. Jeho přípravu, tak jako ostatně všechny nákupy leštěných střenek, zrcátek a jiného nezbytného vybavení, jsem totiž samozřejmě nechal na poslední den před odjezdem (ještě že jsme odlet naplánovali až na pondělí..).

Takže na tomto místě se budeme snažit čas od času napsat, jak se náš výlet vyvíjí, co nového a na kolik procent se daří plnit plán výpravy. Pravidelnou periodicitu slíbit nemůžeme, neboť pravděpodobnost připojení v tajze je pochopitelně nižší než v pulsujícím Krasnojarsku. Mimochodem, v tomto sibiřském městě budeme doufám už zítra před půlnocí našeho času (v úterý v šest ráno místního). Jestli se nám tedy podaří zítra na Ruzyni přeskupit kilogramy filmové techniky a antiinsekticidního vybavení do úhledných balíků odpovídajícím normám v letecké přepravě... Odlétáme v 13:00.

KRASNOJARSK ANEB JAK JSME ZACHRANOVALI LAJKU

2010-01-13T14:24:00.009+01:00

zapsal Stepan, 11.8.09

lehce doplnila Marta, 13.1.10
Srdecne pozdravy z Krasnojarsku! Ackoli tu ted mame ctyri hodiny odpoledne, nase skupina upadla do komatu zpusobeneho sestihodinovym casovym posunem. Nas puvodni plan nespat az do vecera nevysel.. A zatimco nekteri vyspavaji, me vzbudil usilovnym bouchanim do dveri hotelovy udrzbar, ktery se z nepochopitelneho duvodu rozhodl zrovna ted promazavat olejem panty od dveri meho pokoje. Ponekud me to prekvapilo, zvlast vezmeme-li v uvahu, ze hotel "Ogni Jeniseja", kde jsme se ubytovali, zazil dle stavu veskereho vybaveni posledni udrzbu nekdy v roce 1963.

PRAHA - KRASNOJARSK

Na letišti v Praze sešli jsme se všichni včas a začalo velké přemísťování z batohu do batohu, abychom se do povolených kilogramů vešli. Hoši filmaři se svým produkčním vyřešili clo a mohlo se letět. Ještě musím dodat, že někteří účastnící expedice se viděli poprvé až na letišti a teď zpětně mohu se slzou v oku konstatovat, že se z toho postupně vyvynulo přátelství na celý život. Ale nepředbíhejme! Hlavně vyzkoušet nakomárnik!

Prestup v Moskve probehl bez vetsich problemu - ihned po vychodu z terminalu Seremetevo 2 nas obklopily hrozny taxikaru, kteri nas presvedcovali o tom, ze na terminal Seremetevo 1 nas dovezou "nedorogo". Odpadli az v okamziku, kdy jsme nastoupili do autobusu, ktery nas tam odvezl zadarmo.
Pri rentgenove kontrole nastal mensi problem s kontrolou dvou kufru s filmy. Devuska u bezpecnostniho ramu na mou prosbu, zda by tyto dva kufry mohly projit pouze rucni kontrolou, odpovedela, ze je mame dat na rentgen. Logika teto odpovedi mi unikla, tudiz jsem jeste jednou zopakoval svou prosbu, a kdyz devuska rekla, ze tedy bude muset zavolat nacalnika, rekl jsem ji, at tedy zavola nacalnika. Ten prisel asi za pet minut, chvili si oba kufry i obsah moudre prohlizel, a pak oznamil, ze bude muset zavolat nacalnika. Druhy nacalnik uz byl ten pravy muz, vysetril obsah kufru hledackou vybusnin a my jsme mohli na palubu letadla smer Krasnojarsk.

Posádka letadla Musorgskij nás příjemně překvapila svou ochotou, úsměvy a dobrou krmí. jenomže už víme proč! Ukolébali nás těmi lososy a jinými pochutinami, přestali jsme býti ostražití a hle, zmýtáme se v turbulencích. Proč jsem si, já nešťastná, nepořídila ten prsten s jedem, jako měl Sandokan?! Pod námi je Krasnojarsk, ale my musíme kroužit tady nahoře. Dokonce rozsvítili pohotovostní světla na křídlech. Ech...

Letiště v Krasnojarsku je vzdáleno od města nepochopitelných 40km! Sedáme do dvou taxíků a míříme do Ohňů Jeniseje - hotelu, který jsme si našli už v Praze. Všechno máme pod kontrolou!

Pocasi je tu prijemne, je oblacno, kolem dvaceti stupnu. Rano po priletu a ubytovani jsme se prosli po nabrezi Jeniseje, zasli do ricniho pristavu (listky na parnik si koupime zitra) a pak dal do centra.

Na ruske pomery je to pomerne pekne mesto, mezi cihlovymi a panelovymi domy jsou sem tam vsazeny hezke drevene baracky. Cestou jsme potkali cedulku na zdi "Na tomto miste stal dum, ve kterem od unora do cervna 1920 bydlel slavny cesky spisovatel Jaroslav Romanovic Hasek". Lide jsou zde vlidni a pri kontaktu s nami se dokonce leckdy i usmivaji!

Krasnojarsku se pry take rika mesto fontan, tak jsme se u jedne z nich zastavili na ranni pivko znacky "Sibirskaja korona" a pozorovali jsme toulave psy a udrzbare fontan v neoprenu, jak cisti trysky.

Jen co byl udrzbar se svou praci hotov, jeden z toulavych psu, napadne podobny kosmonautce Lajce, se vysvihl na obrubu kolem kasny. Asi se chtel napit. Ale nohy mu podjely a uz byl ve vode. A protoze rantl byl dost vysoko nad hladinou, Lajka se nemohla dostat ven. Chvili jsme pozorovali, jak se propleta mezi proudy vody a napichuje se na trysky, az to Marta nevydrzela a jala se organizovat zachranu. Za chvili uz byl kolem fontany pekny hloucek lidi, ten radil to, ten ono, prisli i rybari s podberaky, udrzbar v neoprenu a barman z nedalekeho kafe do kasny dokonce vskocil. Bylo to neuveritelne. Ti lide nepochopili, ze vystraseneho toulaveho psa do rukou nechytnes a ze povzbuzovani z kraje fontany taky nepomuze. Az skupinka inteligentnich Cechu jim musela poradit, ze nejlepsi bude vzit z kavarny lavici, aby se po ni Lajka vysplhala... Trvalo to cele snad dvacet minut. Jestli nas pobyt na Sibiri zacal ihned takovouto historii, kterou by si clovek dopredu mohl opravdu jen tezko predstavit, pak uz se tesim na to, co prinesou dny nasledujici!

SPRCHY V OHNÍCH JENISEJE

2010-01-11T22:03:00.008+01:00

zapsala Marta, 12.8.09

Pulnoc. Cely hotel Ogni Jeniseja spi, jen devuska na recepci a neboha nastenkarka Expedice 503 tvrde pracuji = devuska si cte a ja zapasim s ruskoanglickospanelsou klavesnici.
Nastal cas, aby konecne nekdo na tomto webu rekl tu nejvetsi pravdu.

Snad je to dano zemi, ve ktere se nachazime, ze se chlapci jednohlasne rozhodli, ze me prispevky se museji cenzurovat. Ano, jakapak svoboda slova na Rusi? Ne, ne, nic takoveho! A tak vam ja – nastenkarka Expedice - nemohu (NESMIM) napsat, co vsechno jsme si dali v krasne a velmi neruske restauraci Svine a perly (ano, to je doslovny preklad nazvu), nemohu se s vami podelit o zazitky z nasi ponekud infantilni jizdy na ruskem kole, ci vam prozradit, ze jsem asi ztratila expedicni SIM kartu, kterou jsem sama slavne odpoledne zakoupila, 3x si z ni zavolala a je fuc. Ach jo, Stepan to jeste nevi, a az rano bude cist (rozumej cenzurovat) tyto radky, by je zavesil na web, zle se mi povede. (CENZUROVANO)

Misto techto fantastickych a obzory rozsirujicich udalosti, mam vam pry popsat sprchove anabaze a problemy s bankomaty. Dobra tedy.
Sprcha v Ognjach Jeniseja je vzdy jen jedna na patre. Pokud si ovsem nepriplatite za lepsi pokoj. V takovem pripade je sprcha primo na pokoji! Jenom v ni netece tepla voda. Takze se vratme ke sprse na patre. Resp. na recepci, kde musite nahlasit, ze se chcete osprchovat. Recepcni se telefonicky spoji s Natalii Ivanovnou a oznami ji, ze tolik a tolik lidi ma zajem o hygienu. Pokud Natalie Ivanovna vse schvali, odebereme se primo do jeji svatyne ve 4. patre, kde nafasujeme osusku a myci potreby. Ty jsou tradicne v takovych tech igelitovoplastovych polstarcich, ktere normalni smrtelnik neotevre ani chrupem - je treba je rozparat klicem od pokoje! Jestlize kancelar Natalie Ivanovny nazyvam svatyni, toz mistnost se sprchou je primo katedrala. Popraskane kachliky, stary odkladaci stolek a sprcha? Ne! Stara nezabudovana smaltovana vana. Rozhodne nedoporucuji zatahovat igelitovy zaves a stoupat na gumovou predlozku pred vanou! Cela tato nudna historka (uz me ani nebavi ji psat) neni ani tak o podivnych hygienickych podminkach (ruku na srdce, takove “hruzy” najdete vsude na svete, napr. v hotelu ve Veseli nad Moravou), jako spise o naprosto genialnich mechanismech v organizaci prace.

Zde par fotografii mimo tema:

A ted rychle na ty bankomaty, uz se mi chce spat. To je zatim snad jedina vec, ktera nas neprijemne zaskocila. Na uvod dodavam, ze jsem drive s bankomaty nemela v Rusku nejmensi problem! A nacelnik Stepan take ne! Tak uz ho mame. Z nepochopitelnych duvodu nam zadna tato masina nevydala vice nez 5000 rublu. Vypada to jako hloupost, ale kdyz za kazdy vyber platite od dvou stovek vys (v korunach), a nutne potrebujete 25 000 na zbyvajici letenky a palubni listky, stravite u bankomatu sve mladi (ehm, mozna uz stredni vek) a jeste si za to pekne priplatite! Nutno dodat, ze kazda ta bankovni krabice hrde hlasi, ze maximalni limit pro vyber je 30 000. A tak to ma byt!

Jdu spat.

Za vsechny gramaticke chyby muze samozrejme cenzura!!!!

Zde momentky z Ohnu Jeniseje:

12. srpna odpoledne – v rychlosti hlasim, ze se k nam rano pripojili oba Martinove. Na to, ze se uz vice nez mesic toulaji po sire Rusi, vypadaji zdrave a zachovale. Podrobnosti pozdeji.

Cha! SIM kartu mi dali novou, s puvodnim cislem, a bez poplatku. Jsou to mili lide.

Hosi nataceji, nakupuji letenky a navstevuji mistni nemocnice a muzea.

Zde par obrazku z nasich toulek timto mestem:

P.S.: Prece jen mi to neda, abych se s vami nepodelila o krasnou historku “Kterak chtel Gyxocka hlavni mesto posnidat”. Inu, to prisel jeste rozespaly Lukas (kteremu devusky na recepci nepriznaly jeho skvele H, neb o nem zrejme v zivote neslysely, a nacpaly mu tam G – Gyksa) na snidani do hotelove restaurace, a na servircinu otazku “co si date”, odpovedel “z Prahy”. Cha chaaaa, jeste ted se tomu porad smeji...

NA NÁVŠTĚVĚ U DOZORCE

2010-01-10T21:20:00.006+01:00

zapsala Marta, 13.8.09

Posilnena falesnym saslikem (tzn. z kureciho masa), jsem opet zde u teto elektronicke nastenky a plnim si sve expedicni povinnosti. Ano, dnesni den konecne dodal nasemu vyletu expedicne vedecky lesk (to abyste si nemysleli, ze jsme na dovolene!). Navstivili jsme reditele krasnojarske pobocky lidskopravni organizace Memorial, ktera velkou cast sve cinnosti zasvetila prave Mrtve trati.
Alexej Babij spolu se svymi spolupracovniky zverejnuji na strankach spolecnosti fotografie, at uz archivni nebo ze soucasnosti, nejruznejsi texty - pameti, korespondenci, prozu i poezii, odborne stati, ale napriklad i jakysi rejstrik veznu, diky kteremu byla vyrizena nejedna rehabilitace. Spolupracuji se skolami, pripravuji pro ne ucebni materialy, coz je v dobe, kdy v Rusku dochazi k jakesi cenzure naruby (ve stylu formulace “Stalin byl velky manazer”), velmi zasluzna prace. Alexej nam vypalil na DVD vsechny fotografie Mrtve zeleznice, ktere ma k dispozici - par ukazek zde:

Memorial, tak jako ostatni lidskopravni organizace v Rusku, se netesi prilisne oblibe u gasudarstva (omlouvam se za ruske slovo, ale myslim, ze v rustine zni slovo “vlada” tak nejak priznacneji). Obcas jsou nektere pobocky prepadeny policii, ktera pod nejakou usmevnou zaminkou zabavi pocitace se vsemi informacemi a kontakty, a tim na nejaky cas ochromi praci organizace. V Krasnojarsku maji preci jen stesti, politici na krajske urovni jsou jim nakloneni a spolupracuji. Kdyz se pred ctyrmi lety nostalgicti meststi radni rozhodli, ze opet instaluji ve meste sochu Stalina (dokonce uz privezli podstavec), kladl kraj vsechny mozne byrokraticke prekazky v podobe absurdnich pozadavku, jen aby zabranil tomu znovuvzkriseni.

Velmi bohata je vydavatelska cinnost krasnojarskeho Memorialu. Pres ruzne tematicke sborniky az po prozu a basnicke sbirky autoru, kteri byli uvezneni v celem kraji (nejen na severu).

A takto elegantne jsem se prenesla k nasi dalsi navsteve u spisovatele Vladimira Pentjuchova. Tento dvaaosmdesatilety starik v mladi slouzil na T503 jako dozorce, presneji jako vedouci kulturniho oddeleni. Ve svych devatenacti letech mel na starost vyznamne sovetske umelce (herci, divadelni reziseri, operni pevci, muzikanti), kteri se ocitli v zajeti Mrtve trati. Prace a rozhovory s temito lidmi, to byla jeho univerzita. Zacal psat clanky do novin, povidky, basne (mimochodem ne prilis valne literarni kvality)... Jak nam sam se smichem rekl, celou svou karieru zalozil vlastne na Mrtve trati.

Je to zvlastni. Kdyz napisi, ze jsme navstivili byvaleho dozorce (bachare) v lagrech na trase T503, zni to celkem podivne. Ale kdyz si za tim predstavim toho devatenactileteho kluka, ktery prisel z fronty rovnou do lagru “ridit kulturu”, nevim co s tim. Pentjuchov dnes vse interpretuje tak nejak sovetsky-hrdinsky, jakoby nevedel, na ktere strane barikady stoji. Jeho retorika neni nepodobna retorice fanatickych pensioneru, kteri vzyvaji Stalina, ale obsah, ktery sdeluje, usvedcuje ty same duchodce a jine nostalgiky prinejmensim ze strasliveho omylu.

Za jakou cenu se pologramotny hosik dobral az k clenstvi Svazu sovetskych novinaru, posleze k clenstvi Svazu sovetskych spisovatelu (pozdeji k clenstvi Svazu ruskych novinaru a Svazu ruskych spisovatelu)? Nechci ho hned podezrivat z nejakych nekalych praktik, ale asi je dodnes natolik omamen svym zivotnim uspechem (a uspech to jiste je, uvazime-li jeho startovni pozici), ze neni schopen vubec zadne reflexe ci sebereflexe. Ve svem vypraveni o lagrech a i ve svych povidkach velmi casto lituje vojaky, kteri se ocitli za druhe svetove valky (casto za velmi absurdnich okolnosti) v nemeckem zajeti a po navratu do vlasti putovali supem do lagru, ale nikdy neprojevil litost ani soucit nad normalnimi lidmi-vezni (nemyslim opravdove kriminalniky), ktere semlelo to Stalinovo mlynske kolo masoveho zatykani.

Ech, prave dorazil nacelnik Stepan, ztratil sve muzstvo. Naposledy je videl, kdyz svorne peli moravske lidove pohostinnym Gruzincum, v jejichz stanku jsem si dali ty falesne (nekteri i opravdove) sasliky. Zatimco nastenkarka se velmi vzorne odebrala do hotelu, chlapci velmi poctive pozivali mistni chmelovy napoj a tak nejak... Boze, jen at nezvraceji do Jeniseje! Takze nacelnik Stepan na me neco zahuhlal a odebral se do tmy shanet ztracene ucastniky.

Je to krasny pocit vyjadrovat se svobodne a citit, ze vase prace ma smysl. Skoda, ze mi tento odstavec velitel rano pri zavesovani textu na stranky smaze. Ale aspon tento kratky okamzik plnymi dousky lokam svobodu (lokat svobodu?! Doufam, ze tohle mi take vyhodi!) a nebojacne vam sdeluji krutou pravdu o moralce tymu. Pravda a laska nekdy boli, zvykejme si na to. Ehm...

ECH...

2010-01-09T22:08:00.004+01:00

zapsal Stepan, 13.8.09

Zda se, ze nasim tichym pruvodcem po Krasnojarsku je zrejme sam Jaroslav Romanovic Gasek. Tak napriklad dozorce-lidumil, jak se nam vcera vylicil Vladimir Pentjuchov (vice v predchozim Martine akademickem prispevku), nam na zacatek besedy ocitoval ze Svejka pasaz o plivani do plivatek. No, a aby toho nebylo malo, tak vcera vecer nas na nabrezi Jeniseje, tak jako Svejka na nadrazi v Tabore, stihla ta nehoda, ze jsme pili jedno pivo za druhym. A ja ted mam pocit, ze mam uvnitr hlavy jeste jednu hlavu, mnohem vetsi nez tu svrchni... Zato se nam snad uspesne podarilo navazat druzbu s mistnim obyvatelstvem. No, nema cenu rozepisovat podrobnosti. Ale pravda holt musi ven, takze nechame vypovidat fotografie...

Jinak z organizacniho hlediska vse probiha bez nejmensich problemu. Vcera jsme zakoupili zabukovane listky na parnik a letenky z Turuchansku do Krasnojarsku. Parnik Valerij Ckalov, ktery bude od zitrka na ctyri dny nasim domovem, uz priplul do krasnojarskeho pristavu. Je krasny a my se uz nemuzem dockat. Nalodime se uz dnes vecer a vyplouvame zitra v sedm rano!

MÁME PETARDY

2010-01-09T21:39:00.007+01:00

zapsala Marta, 13.8.09

Timto prispevkem udeluji dutku nasemu veliteli, ktery je dnes ze znamych pricin (viz vyse) uplne mimo. Ovsem vzhledem k tomu, ze jsem pouha nastenkarka expedice, ma moje dutka asi takovou vahu, jako napomenuti tridniho ucitele za nepekne chovani k soudruzce ucitelce (byla to rustinarka), ktere jsem dostala v roce 1988 v 8. tride na zakladni skole.

Dnes jsme se setkali s krasnojarskym dokumentaristou Andrejem Grisakovem, jehoz reportaz o Mrtve trati nas na jare velmi povzbudila a utvrdila v nasich planech. Andrej je ve meste zrejme velky boss, neb jen jsme naznacili, ze neco potrebujeme, hned nekomu volal a tichym, ale duraznym hlasem neco porucil nebozakovi na druhem konci, a uz jsme meli adresu obchodu s turistickymi potrebami (“Ptejte se po Dimovi a reknete, ze jste od Andreje.”), cislo na majitele nekolika motorovych clunu (“Reknete mu, at vas zaveze az pod most, ze se s nim pak vyrovnam.”) a v muzeu nas netrpelive ocekavala cela roztresena Irina (“Irino, cekej na skupinu z Prahy!”).

Jinak dnesni den se nesl v podivnem poklidu, hosi zpytovali svedomi po prohyrene noci, v duchu si formulovali smsky pro sve manzelky, druzky a jine blizkosti, a vubec... Nakoupili jsem dlouhe holinky, aby se nam lepe chodilo v bazinach a hlavne! Ve specializovanem obchode s gumovymi maskami Putina, frkackami za kacku a jinymi zertovnymi predmety jsme na prodavajici devusku vyhrkli, ze jedeme na sever a chceme nejake petardy na medvedy. Devuska nehnula brvou a zacala nam predvadet ruzne druhy petard, ktere se u nas bezne pouzivaji o silvestrovske noci. Zasvecene nam vysvetlovala postup pri odpalu (normalne skrtnu a hodim to pred sebe), vlastnosti toho ktereho vyrobku (jedna petarda vyda jen jednu hlasitou ranu, dalsi jich ovsem vyda v rychlem sledu po sobe hned sest) a neohrozene nas vyzyvala, at si vse vyzkousime. Ech, nemeli jsme odvahu, vzali jsme si sestiranku (co kdybychom potkali celou rodinu medvedu, i s Cibulkou) a jako omameni vzlezli jsme z toho sprymovneho doupete.

Zbyva jeste nakoupit jidlo na ctyri dny plavby po Jeniseji. Nas parnik Valerij Ckalov uz od rana kotvi v pristavu. Vecer se na nej nalodime a zitra rano v 7:00h krasnojarskeho casu (u vas bude 1 hodina po pulnoci) vyplouvame na sever!

Pratele, na ctyri dny se odmlcime, abychom se presunuli do bajne Igarky. Tam s mistnimi oslavime 80 let od zalozeni mesta a pak uz nas ceka jen drsny zivot dobrodruhu. Odriznuti od civilizace, v uplne divocine, v mrazu a ke konci snad i o hladu (navrhuji, abychom prvni snedli nacelnika!), budeme stirat rosu na kolejich Mrtve trati, zkoumat polorozpadle lagry, natacet, fotografovat...

A PISTE NAM!

JENISEJ JE ŠIROKÝ JAKO RUSKÁ DUŠE (asi tak 4km)

2010-01-06T20:25:00.032+01:00

zapsala Marta

Na Valerie Ckalova jsme se nalodili jeste ve ctvrtek vecer, abychom se vyhnuli tlacenici a zmatkum pri rannim nastupovani. Simon, Lukas, Jarda a Marta obyvali kajutu c. 62, Martin, Martin-matros a Stepan-nacelnik obsadili kajutu 60 (rano k nim pristoupil ctvrty pasazer, Vladislav – hornik z Norilska).

Nebyli jsme jedini, kteri vyuzili moznosti klidneho nalodeni, avsak s nejvetsi pravdepodobnosti jsme byli jedini, kteri se tu noc zas tak moc neopili. Houpava chuze nasich spolucestujicich ode zdi ke zdi rozhodne nebyla vyvolana kolebajici se lodi. Vzdyt jsme jeste nevypluli!
No, mozna trochu prehanim. V podstate byl na parniku jen jeden “oficialni” (vsemi tolerovany) opilec, kteremu jsme rikali Numizmatik (pry sbira mince, tak jsme ho obdarovali ceskou dvacetikorunou). Sice neustale vabil zejmena Simona s Lukasem (na rozdil od ostatnich pred nim nemohli tak rychle prchat, neb byli obtezkani filmovou technikou) na 5x5=25 lahvi vodky (nejspis nejake vyhodne baleni vodky), ale chlapci projevili nebyvalou moralni silu a profesionalni pristup k nataceni, a odolali.

VYPLOUVÁME
Vypluli jsme ve čtvrtek 14. srpna v 7:00 za zvuků úžasné písně o překrásném městě Krasnojarsk. A tak to bude celou plavbu, viz níže. Nástěnkářka si tuto událost nechala s klidem ujít a vesele chrupkala (ne, ne, přemýšlela jsem se zavřenýma očima! Ale všechno jsem vnímala!) na své horní palandě. Hoši však poctivě fotografovali, natáčeli a s městem Krasnojarsk se loučili.

Bohuzel bylo mezi cestujicimi mnoho, opravdu mnoho deti, ktere hlucely vic nez je zdravo, valely se v chodbicce po koberci vic nez je zdravo, nahanely se po cele lodi vic nez je zdravo a provadely dalsi jine “roztomilosti” vic nez je zdravo. Ech... Jedine reseni, na kterem jsme se vsichni shodli – hodit je vsechny do Jeniseje. Na druhou stranu, co tem nebohym detickam zbyvalo? Chovat se zpusobne ctyri dny i vice, to by nevydrzel nikdo z nas (a taky ze jsme to nevydrzeli. Ach jo...).

Dalsi zajimavou socialni skupinou mezi pasazery byla mladez. Celkem brzy se rozdelila do ruznych zajmovych skupinek, ktere potom mezi sebou soutezily napriklad v hodu prazdnou lahvi od piva do Jeniseje, v korzovani po palube a jinych roztodivnych disciplinach. Devusky se prevlekaly snad kazde 4 hodiny do cim dal tim vic sporejsich modelu, jine se promenovaly v divou zver (zena v prilehavych kalhotech s leopardim vzorem) ci jedovate zmije (slecna ve velmi prilehavych kozenkovych leginach).

Prestarla Snegurocka (= zena v kratkem bilem kozisku!) nekolikrat denne vyhanela smecku stenatek, kterou prevazela z Krasnojarska, na palubu, doprovazena smeckou stenat lidskych.

Z postu solistky “skupiny Jenisej” (viz skupinove foto z bujareho vecirku v Krasnojarsku) byla sesazena Modra laguna (zena v dzinovem kompletu) a na jeji misto nastoupila typicka “rockova hvezda” - muz s havranim vlasem ulizanym do copu, spicatou obuvi a ocvockovanym opaskem. Vsechny pasazerky Valerie Ckalova po nem ocka sva hazely, on vsak dal line mhouril oci a neunavne korzoval po vsech palubach.

TANKOVÁNÍ

První spestření naší plavby přišlo druhý den časně z rána. Tankování nafty, které se odehrávalo přímo na řece. Více zřejmě řeknou fotografie.

ZASTÁVKY
Zastávky na řece slouží nejen k výstupu a nástupu, ale také k nákupu. Potravin a jiných tekutin. Podaří-li se vám vystoupit (častokrát ti nebozí lidé na "peróně" nepochopili, že aby mohli sami nastoupit, musejí nechat ostatní vystoupit), čeká na vás hned za “nastupistem” (= jakási stále zakotvená loď u břehu) z desek a spalku vytvorené provizorni trziste, na kterem mistni prodavaji otupelym cestujicim ruzne potraviny. Na provizorních pultech je vystaveno zboží všeho druhu: čerstvá i nakládaná zelenina, uzené, solene a jinak upravené čerstvé ryby, ovoce včetně nasbíraných brusinek či borůvek, sušené plody, ořechy, varenije... zkrátka co vesnice dá.

Sotva se parník odrazí od břehu (každá zastávka trvá 15 minut), tržnice zmizí jako mávnutím proutku. Prodejci se rozjedou do všech stran na svých kolech, motocyklech, sajdkárách, Ladách Nivách či dvoukolácích.

Každá zastávka dopravního parníku je pro místní malou událostí a možností výdělku. Vždyť mnohdy se tu jinak než po řece nikam nedostanete. A nemusíte ani prodávat. Na vyvýšeném břehu se sejdou vesničané, posedají si na lavičky nebo na zábradlí a komentují nově připluvší pasažéry.

Jarcevo
Vorogovo

Turuchansk
Bor

VOSIČKY
Ve dne jsme stavěli ve výše uvedených stanicích, ale pasažéři přibývali či ubývali i v noci nebo časně z rána, aniž by Čkalov ke břehu zajížděl. Tento způsob nástupu a výstupu označili jsme si pracovně "vosičky", a sami ho později na vlastní kůži zažili.
Tam, kde není u břehu dost vody, zastaví parník na řece a plavby chtiví pasažéři přijedou (jsou přivezeni) na motorových člunech. Nastupování není zrovna nejpohodlnější, ale pořád lepší, než k lodi plavat. A stejně tak je to s těmi, kteří chtějí vystupovat. Posádka se přes vysílačku domluví s řidiči člunů (kteří zřejmě fungují jako taxikáři?) a Ti pak "přiletí" k parníku a naloží vystupující lid. A vlastně nejen lid. Z jedné velké krabice, kterou přemísťovali z parníku na člun, se ozývalo zoufalé mečení zabalené kozenky. A dokonce i lednička takto vystupovala.

BŘEHY A JINÉ KRÁSY JENISEJE

VALERIJ ČKALOV V OBRAZECH

DJ JENISEJ
Sebemensi udalost musi byti nalezite oslavena. A tak, odplouvate-li z pristavu, blizite-li se k nejake zastavce ci jen tak mijite dva normalni ostrovy na rece, zarachoti to v amplionu a ozve se rajska hudba! Prekrasne tematicke silene vtirave pisne o Krasnojarsku, o Jeniseji a dokonce opravdu i o tech ostrovech (“Karablik, Barocka, la la la lalala...”).

Stejne tak to v amplionu zarachoti mijite-li nejaka zajimava mista na rece (napr. soutok Angary s Jenisejem ci nebezpecne melciny), a sametovy zensky hlas vas vybavi nalezitymi informacemi.

To nás takhle jednou dramatickým hlasem amplión vyzval na palubu, ať se všichni podíváme na ojedinělé peřeje na Jeniseji. Napětí na lodi by se dalo krájet, fotoaparáty i kamery v pohotovosti. Pak se objevilo pár vlnek a bylo po peřejích. No...

MUZI S KINOAPARATEM
Detail na lodni zvon, detail na pracujici motor, detail na amplion, pracujici namornik, korzujici cestujici na palube, vlajka ve vetru, racek – ach, ty montaznici! Presne tohle nataceli Simon s Lukasem, radovali se z krasnych zaberu, ktere jim vnucovala sama priroda, aby v zapeti pachali sebevrazdu, neb zatimco spokojene zbalili kameru, priroda se vytasila se zabery jeste mnohem krasnejsimi.

Neda se rici, ze bychom vzbudili nejaky zvlastni rozruch na palube, ale vsichni o nas vedeli (nejakou dobu jsme pro ne byli Svedi, Polaci, samozrejme “odnekud z Pobalti” a dokonce i Spanele, nez se vyjasnilo, ze jsme Cesi) a tak nejak nas tolerovali, usmivali se na nas, ti odvaznejsi navazovali rozhovory. Coz samozrejme usnadnovalo nataceni, Simon mohl dokonce uplatnit sve znalosti o praci s hercem (resp. s pasazerem) a obcas neco zinscenovat. Ale uplne nejvic usnadnoval nataceni Lukas. Ten kdyz se opre o kameru a patricne se zatvari (tak, jak to zrovna vyzaduje situace – soustredene, vesele, svudne, bezbranne), vlny Jeniseje se rozestoupi a vse je dovoleno!

HYGIENICKE OKENKO c. 2
Clovek se uci kazdym dnem a vsechno zle, je k necemu dobre. Bylo potreba chvili trpet a stresovat se z kazde navstevy toalety na nasi 2. palube, aby potom clovek Bohu dekoval za proste plastove bile zachodove prkynko.
Zachodove misy zdaly se Rusum zrejme prilis evropske, a tak si je ozvlastnili prvky blizkovychodni kultury. Vysledek se vyznacuje vsemi atributy vysokohorske turistiky. Vystoupit na slapky (vyska slapek = vysce zachodove misy), rozhlednout se po krajine, stahnout kalhoty (jiz mirne rozkroceni), drepnout a cekat. Mociti v takove vysce totiz vyzaduje velkou odvahu, a napeti a stres, kteremu je curajici vystaven (vystavena), zpusobi sevreni vseho, co uvolnuje curani.

Nyni jsem nucena prejit na sportovni terminologii. Pokud preci jen dojde k uvolneni, zdaleka neni jeste vyhrano. Musite mit presnou musku. A to je zrejme slabina sovetskeho muzstva. Ceska reprezentantka naopak potvrdila vrcholnou formu nasich strelcu z olympiady v Pekingu, mirila velmi presne a cilene.
Vrcholove vysledky si ovsem zadaji vrcholne nasazeni, soustredeni, a to se neda dlouho vydrzet. Jednoho dne polovycerpana ceska reprezentantka zase lelkovala pred spostovistem, ktere kompletne obsadila sovetska sborna, kdyz tu ji osvitil blesk z fotoaparatu! Vybehla o palubu vys, kde se nachazely kajuty vyssi tridy (“Marta, cem vyse, tem luce, kak na Titanike.”) a to byla jina. Zatimco u nas se hrala nejaka druha liga, tady uz melo sportoviste mezinarodni parametry. Ceska reprezentantka radostne usedla na bile prkynko a pokud neumrela, sedi tam dodnes. Prejeme ji mnoho dalsich sportovnich uspechu!

BOHATYRSKA SNIDANE
V sobotu dopoledne nas parnik prirazil k prehum osady Jarcevo, coz byla prvni z nekolika malo zastavek behem nasi plavby (viz výše).

O jidlo se u nas prevazne staraji nasi dva Martinove, pricemz jim zdarne sekunduje expedicni lekar Jarda. A tak chlapci nakoupili vsechno mozne a pripravili vskutku bohatyrskou snidani. Jako hlavni chod byly podavany male stribrne rybky - “tuguni”, ktere pry mistni chytaji noc pred priplutim parniku, rychle je tak nejak nalozi, a rano cerstve prodavaji.
Hornik z Norilska Vladislav nas zasvetil do jejich konzumace. Nebohe rybce (dlouhe asi jen 10-15cm) se utrhne hlavicka, pak si ji prechytnete chybejici hlavou dolu, drzite ji u ocasu a palcem a ukazovackem druhe ruky z ni vymackavate streva. Zbyva odtrhnout ploutvicky a rychle nasoukat (doslova) do pusy. Podava se s cernym chlebem a s cibuli.

Velmi casto byl z rybky vymacknut i kaviar (zluty) a rybi tuk (v tuzsim stavu nez legendarni kapky). To nas nacelnik okomentoval vetou: “Umime zit!”.

Tim, ze rybky byly nalozeny teprve v noci, jejich kustky se jeste uplne nerozpustily a tak to chlapci meli i s vapnikem. Nastenkarka radeji posnidala okoraly chleb s marmeladou.

STRAVOVÁNÍ NA LODI
Ačkoliv chlapci ještě v Krasnojarsku nakoupili jídla a pití (ach ano, i pití) na 4 dny, vydatně se nakupovalo právě na provizorních tržištích, ale i v bufetu na parníku. I tam byly k sehnání pirožky se slanou i sladkou náplní, sosísky (párky), pivo a maroženoje (zmrzlina).
Mám pocit, že Rusové mají opravdu vřelý vztah k vařící vodě (kypjatók) - snad je to dáno samovarovou tradicí. Ve vlacích a i tady na parníku jsou vždy k dispozici várnice s horkou vodou na zalití čaje, kávy nebo instatní polévky. A to je hezké! Považte že bychom si při naší spotřebě čaje a kávy (čaj ke knížce či dennímu tisku, k rozjímání na palubě, k ranní procházce atd.) museli toto vždy kupovat např. v bufetu! Zruinovali bychom se finančně ještě před vyloděním v Igarce!

V PRISTIM CISLE SI PRECTETE:
o zvlastnostech pocasi za Polarnim kruhem vcetne polobilych noci
o prisne strezenych jeseterech
o skupine lingvistu z Moskvy
o nasem dobrodruzstvi ve meste Igarka

To je na dlouhou dobu vse. Loucime se a vyrazime mezi hmyz a medvedy. Dalsi zapis bude zrejme az 1. zari z Moskvy, mozna o par dni driv z Turuchansku. Myslete na nas, piste nam na nas web (mobily nam zacnou fungovat asi od 27. srpna) a vubec...
A možná naposledy se podívejte na naše rozesmáté tváře. Kdo ví, kdy je zase uvidíte.

NA SHLEDANOU!

JEDINÝ PRAVDIVÝ EXPEDIČNÍ DENÍK

2010-01-06T19:52:00.007+01:00

zapsala Marta, 5.9.09

Tak tedy vratte se s nami v case a spolecne znovu prozijme tech par dnu mimo civilizaci a bezne rozlisovaci schopnosti. Pohodlne se usadte a zactete se do pribehu, které se usadily na dne naseho esusu pravdy a které jsem pro vas poctive a pravdive zaznamenala.

Co je esus pravdy? Spatne polozena otazka. V divoke prirode jsme si vsichni rovni a i zdanlive obycejne uzitkove predmety vyjevuji svou lidskou tvar. Takze KDO je Esus pravdy? Inu, zdanlive obycejny dvoudilny nerezovy esus v akci (za 149,-Kc), který však zachranoval ucastniky expedice před silenstvim! Na jeho téměř zrcadlovem dne mohli jsme spatrit svou vlastní tvar, zkontrolovat kvalitu pleti, zacinajici opary, sami sobe napichnout akupunkturni jehly, ci se jen tak nekomu vyzpovidat.

A Esus pravdy bez prikras daval rozhreseni: chlapci uzrivali plnovousy na oslehanych tvarich, a plni novych duchovnich sil, vrhali se do dalsiho dne, jakoby ty predesle ani nebyly. Jedina nastenkarka, která nestihla před cestou navstivit kadernika, nevidela přes dlouhou ofinu nic, takze dodnes zije v bludu.
Jako spravna mistryně napětí, oddálím ještě trochu zápisky ze samotné expedice drobnými postřehy z parníku a Igarki. Čtěte, dychtivě hltejte tyto řádky, mohu slíbit, že na konci se doberete k podstatě pravdy.

EŠUS PRAVDY VYPRAVUJE

NA SEVER. NA JIH. (16. srpna 2009, nedele)
Uz druhy den se nam zda, ze cim vic jedeme na sever, tim vice jsme na jihu. Slunce pali, brehy Jeniseje lemuji piscite ci kamenite „plaze“, nad Ckalovem neunavne poletuji racci… Jakobychom se plavili po Balatonu. Ne, spise to pusobi, jakoby se za kazdou zatackou mělo rozevrit more…

Bile zidlicky na všech palubach jsou beznadejne obsazeny, cestujici se opaluji, pletou svetry, hraji sachy, ctou si a popijeji. Jen ta maška (мошка, neprijemne male musky), lehce narusuje dokonalost okamziku. Ale i ona je znameni, ze se blizime k cili – na sever!

LINGVISTI
Na parniku s nami cestovala i skupina studentu a pedagogu z MGU (moskevska univerzita) – lingvisti, kteří studuji, nahravaji a jinak zpracovavaji téměř „vyhynule“ jazyky jiz také téměř vyhynulych sibirskych narodu Ketu, Selkupu a Evenku. Náš náčelník, který je v podstatě latentní lingvista, si ještě v Praze vytisknul z internetu pár odborných článků na toto téma, a hle, na parníku se setkal s jejich autorkou, moskevskou lingvistkou Olgou Kazakevic! Neuvěřitelné!

Olga Kazakevič je asi 70. letá dáma vypadající na padesát. Na lingvistické expedice do tohoto kraje jezdí už od 60. let. Jen tužku a blok dnes nahradil MacBook, iPod a digitalni fotoaparat.

Poznamka Stepana: Bohuzel Olga Kazakevic a jeji studenti behem nekolikahodinove vzrusene debaty na horni palube parniku ponekud zchladili me nadseni z teorie, ze jazyk Ketu (jimz dnes hovori jiz jen nekolik desitek jedincu kolem Jeniseje) je vzdalene pribuzny s jazyky americkych indianu (napr. Navahu). Tuto teorii americkeho lingvisty Vajdy totiz moskevska lingvisticka skola neuznava a nadale ma za prokazanou pouze pribuznost ketstiny s jazyky sinotibetskymi a severokavkazskymi. Ach jo.
Nesmutni, náčelníku, však i ty jednou lingvisticky prorazíš díru do světa!

SUCHOJ ZAKON
Nic naplat, expedice je expedice, hlavním cílem a smyslem je jazykové bádání, a tak si lingvisti (studenti i pedagogové) sami sobě vyhlásili suchoj zakon - ani kapka alkoholu. Ani ne tak kvůli mládeži, kterou měla Olga Kazakevič se svou asistentkou Julií na starost, jako spíše kvůli objektu zkoumání. A tak Julia a doktorandi využili pohostinnosti sympatických Čechů a zatímco učitělnica chrupkala ve své kajutě, oni se družili a zkoumali nuance dvou různých slovanských jazyků po požití různých druhů alkoholických nápojů.

IGARKA

Po ctyrech dnech na parniku dopluli jsme (pondeli 17. srpna) do cile, resp. na start naší expedice – do Igarky. Ještě nedavno to bylo celkem velke město (cca 17 000 obyvatel), ale pak se „zrusilo“ několik prumyslovych zavodu, velky namorni pristav také ztratil na sve dulezitosti, a lide zacali město opoustet. Dnes v nem zije kolem 7 tisíc obyvatel a vsude je znat ta prazdnota velkeho prostoru.

Igarka nemá dlouhou historii, byla postavena presne před 80ti lety (1929) skoro na „zelene louce“, resp. na vecne zmrzle pude a bazinach , takze by byla pro turisty naprosto nezajímavá, kdyby nebylo Muzea věčně zmrzlé půdy, které statečně vede několikrát zmiňovaná Marija Mišečkina.

Marija na nás čekala v přístavu, usadila do transitu a odvezla nás do hotelu. Z toho se vyklubal celkem příjemný byt, byť cesta k němu vedla přes odporně špinavý vchod a schodiště. Ale tak je to v Rusku vlastně skoro všude - společné prostory se neudržují, ale doma už je jako v klícce.

Sotva jsme se zabydleli, najedli a poparníkovou hygienu provedli, dostavil se Alexandr Michailovič Kazancev - jediný člověk, který nás může dopravit do Jermakova. Většinu roku totiž tráví tam jako takový správce. Takový mlčenlivý chlapík, asi pětapadesátiletý, hned se ujala přezdívka Major, ani nevím proč.
Bohužel, museli jsme pozměnit naše plány, protože cesta po trati až do Janova Stanu je prý neprůchodná, a v řece, po které jsme se měli doplavit z Janova Stanu do Turuchanska, je letos tak málo vody, že neprojedou ani malé čluny. No nic, důležité je dostat se do Jermakova, pak se rozhodneme, co dál.

Přišla i Marija Mišečkina, a tak zatímco Štěpán domlouval venku na ulici s Majorem podrobnosti odjezdu, my jsme obdrželi program dne: Muzeum věčně zmrzlé půdy, návštěva u starosty města a pak se uvidí.

MUZEUM VĚČNĚ ZMRZLÉ PŮDY

Muzeum věčně zmrzlé půdy (nebo-li Muzej věčnoj merzloty, nebo-li Muzeum permafrostu) je naprosto unikátní instituce, která jako jediná na světě (v takovém rozsahu) zkoumá věčně zmrzlou půdu. Resp. se o ni stará, zkoumá ji atd.
Hlavní atrakcí jsou podzemní katakomby v různých hloubkách (7-14m), kde jsou ke spatření právě různé vrstvy půdy, konzervují se tam v ledu různé rostliny, ale třeba i zprávy pro příští pokolení, a dakonce se tam můžete i vdát nebo oženit.

Součástí muzea jsou také expozice věnované fauně a flóře igarského kraje, dobývání Severu, původnímu obyvatelstvu, výstavbě na věčně zmrzlé půdě a také stavbě č. 503!

MUZEUM STROJKY 503

Tato část expozice nás zajímala samozřejmě nejvíc. Tady začínala (nebo končila) mrtvá trať, Stalinova železnice Salechard - Igarka. Kromě množství informací o stavbě, lágrech a vězních, kromě předmětů, které posbírali na místě samém v bývalých lágrech, nás zaujala expozice věnovaná divadlu, které působilo v Jermakovu. Naprosto úchvatné kostýmy a dekorace byly dílem uvězněných profesionálních scénografů, úchvatné divadelní programy, obrázky z každodenního táborového života...

Bohužel, čas nás tlačil, tak jsme expozice jen tak proběhli. Muzeu strojky 503 jsme se ale samozřejmě věnovali co nejvíc, kluci i natáčeli a nahrávali si výpovědi Marije Mišečkiny.

Následovala povinná návštěva u starosty Igarky. Marija chtěla dát naší expedici oficiálnější lesk (což se nám nakonec velmi vyplatilo), takže jsme předali dary, porozprávěli (no, řeč trochu vázla) a zase se až k zemi vypoklonkovali. Tož ale povšimněte si fotografie nad starostovým stolem!

VLADIMIR VLADIMIROVIČ JASNÉ SLUNÉČKO V IGARCE
V sobotu 22. srpna, zatímco my už jsme bojovali o život v divoké tajze, konala se v Igarce velká sláva. 80 let města!A protože měl přiletět i Vladimir Vladimirovič Zkrocená hora (promiňte, interní humor – v ruském tisku zveřejnili fotografie z návštěvy Vladimira Putina na Altaji, a Jasné slunéčko bylo zachyceno v maskáčích, kanadách, klobouku a nahoře bez, lehce to evokovalo film o těch dvou kovbojích, i když popisky pod fotografiemi se nesly v přísně heterosexuálním duchu typu: „idol mnoha žen“), už čtrnáct dnů před oslavami létala nad Igarkou a okolím letadla, a jako Ivan Mládek popráškoval Jožina z bažin, místní se snažili vyhubit komáry a jiný odporný hmyz, aby nedej bože neobtěžoval cara vší Rusi. Jenomže s tím souvisel zákaz vstupu do přilehlých lesů a hlavně sběru popráškovaných borůvek, brusinek, hub. Spousta lidí si ale finančně přilepšuje právě sběrem těchto plodin a samozřejmě se dá očekávat, že poruší všechny zákazy a budou sbírat, prodávat a konzumovat i popráškované dary lesa. Hm.

Příliš připomíná návštěva premiéra legendární cestu Kateřiny Veliké na ruský venkov a Potěmkinovy akce. Igarčané si nechali přivézt desítky vzácných sosen (jeden strom stál 70 000 rublů) a koberce zelené trávy, aby nejvyšší viděl, jak krásně se jim žije za Polárním kruhem. Ale Vladimir Vladimirovič Jasné slunečko slétl s vrtulníkem k zemi, na letišti pohovořil dvacet minut s jedněmi, dvacet minut s druhými a zase se vznesl k nebi, aby z výšky vládl celé Rusi.

IGARKA TV

Jakýmsi nedopatřením nechali jsme naše dva filmaře o samotě a hned si je odchytla Igarka TV a natočila s vzácnými hosty z Čech zajímavý rozhovor. Zde krátký úryvek:

Šimon: „My chočeme ukazať kak tajga pažirajet strojku.“

Lukáš (v pozadí): „Da, da.“

MISE V OHROŽENÍ

2010-01-05T20:39:00.004+01:00

zapsala Marta, 17.8.09

Pratele, jiste netrpelive ocekavate nove zpravy a vesele historky z nasi ctyrdenni plavby na parniku V. Ckalov, ale vydrzte jeste chvili, vcil mame jine starosti.

Sedim si tu v Igarce v kancelari Muzea vecne zmrzle pudy, pisu tyto radky, Stepan kopiruje vzacne dokumenty tykajici se strojky 503, kolem nas poletuje dobra duse nasi expedice Marija Miseckina, a vubec, vypada to jako idylka, ale…

Chteli jsme jeste dnes vecer odplout do Jermakova a zahajit tak nase dobrovolne stradani v divocine, jenomze, jak rikaji francouzi, cherche la penize. Jediny mozny clovek, ktery nas muze odpraviti na toto misto - Major Kazancev, rekl si o tak nehorazne penize, az se z toho hlava toci. Ale asi nam nic jineho nezbude… Marija Miseckina zbuntovala celou Igarku, dokonce starostu mesta, vsichni se pohorsuji nad nehoraznou cenou, toz doufejme, ze se v bidakovi hne svedomi, slituje se nad sympatickou skupinou mladych Cechu, odveze ji do Jermakova a my mu zaplatime preci jen o neco mene, nez stoji letenka z Krasnojarsku do Moskvy (ano, rekl si o 70 000 rublu!).

Takze nam drzte palce a teste se napriklad na kulinarske okenko, informace o pocasi, zpravy z nataceni, samozrejme pokracujeme v serii hygienickych stati atd.

18. srpna 2009, úterý – 0. DEN EXPEDICE

2010-01-05T12:06:00.013+01:00

zapsala Marta, 5.9.09

Ech, tezky a slozity je zivot nastenkarky. Zatimco chlapci nakupuji jidlo a objevuji krasy Igarky, ja opet sedim v kancelari Muzea vecne zmrzle pudy a tukam do klavesnice tyto radky.
A hned vas musim uklidnit. Penez chtivy pruvodce byl povolan na koberecek ke starostovi mesta, vyslechl si prednasku o dulezitosti mezinarodni druzby a hup, za 50 000 rublu nas dnes vecer odveze do Jermakova (100km proti proudu Jeniseje), a pokud nas tam nikdo nesni, za devet dnu bude cekat na domluvenem miste a odveze nás do Kurejky.

Výsledná cena zase není až tak vysoká, převedeme-li si ji na koruny (asi 30 000,-Kč podle tehdejšího kurzu) a vydělíme 7 osobami. Pravda, 5 000,- Kč za 100km možná pořád ještě není úplně optimální, ale jste za severním polárním kruhem, už jste zaplatili mnohem víc a jediný člověk, který vás může dopravit téměř k cíli, na místo, kam se hned tak někdo nedostane, po vás chce mrzkých pet tisíc? Vem si je, Majore!

Pro prehlednost casovy harmonogram pro nejblizsi dny (po seznameni se s mistni realitou jsme se rozhodli zrusit plavbu z Turuchansku po rece do Janova Stanu – je malo vody, bylo by to drahe, kdovi zda bychom sehnali lodky a vubec to stihali – ach ty ohromne ruske prostory. Aspon budeme mit vic casu na lagry v okoli Jermakova).

Novy harmonogram:
18. srpna (ut) – presun z Igarki (18:00) do Jermakova (cca 1h rano)
19. srpna az 27. srpna (st-ct) – Jermakovo a prilehle okoli (= lagry, baziny, musky, medvedi, lokomotivy atd.)
28. srpna (pa) – vylodeni v Kurejce (misto Stalinova carskeho vyhnanstvi)
29. srpna (pa) – presun na parniku Bliznjak z Kurejky (9:00) do Turuchanska
30. srpna (so) – odlet z Turuchanska (15:50) do Krasnojarska (18:50)

Ale dost řečí, musíme nakoupit potraviny na 10 dnů mimo civilizaci, na dlouhou dobu se vysprchovat a vyčurat v civilizovaných podmínkách, protože pak už to bude jen, když ne horší, tak minimálně obtížnější. Hlavně nesmíme zapomenout na vlasovou kosmetiku!

Naložili jsme své batohy na Kazancevův náklaďák, náčelník Štěpán s režisérem Šimonem s velkou pompou odjeli na korbě, chudina šla pěšky až do přístavu. Tak cestou aspoň fotila.

V PŘÍSTAVU

Takže zatímco panstvo nakládalo naše zavazadlo do člunů, za úsečného komandování Majora Kazanceva, chudina si v klidu došla do přístavu, napila se oleje a slavně odplula. Ano, vskutku, jedna z účastnic expedice v domnění, že pije vodu, napila (jsem) se oleje. Je to opravdu hnusné, zvláště když to nemáte čím zapít ani zajíst. Major mě sice ponoukal, ať se napiji z Jeniseje a jeho dobrá žena Marina (řidička druhého člunu) už mi podávala hrníček, který vyhrabala na dně své bárky, ale... Přeci jen ty mastné a barevné skvrny od nafty na hladině mě lehce odrazovaly. Musel zakročit lékař expedice Jarda a rázně mi konzumaci této tekutiny zakázat. Děkuji!

Vyrazili jsme kolem půl osmé večer (samozřejmě za světla, jsme přece za Polárním kruhem, tady je tma jen od půlnoci do dvou do rána), do Jermakova připlujeme kolem půlnoci. Jenisej je klidný, hladina se leskne jako zrcadlo, svítí, resp. zapadá slunce, samozřejmě šíleně fouká, ale na to jsme vybavení (čepice, rukavice, kapuce).

Nástěnkářka má také konečně klid na doplnění expedičního deníku a vyřizování osobní korespondence. Pohlednice, které na člunu napsala, však nikdy neodeslala prostřednictvím ruské pošty. Osobně je předávala adresátům, či do českých schránek vhazovala.

Ve vedlejším člunu kluci natáčejí záběry jako z Jamese Bonda, navzájem se fotografujeme a vůbec se kocháme. Však je to možná naposledy v životě. Jsme na cestě týden, ale až teď to konečně začíná. Za pár hodin budeme sami v divočině, kolem jen obtížný hmyz a medvědi.

ČURACÍ PAUZA

Pauza tohoto druhu je velmi důležitá! Zvláště, cestujete-li po řece, z níž vás potom nutí pít!

19. srpna 2009, středa – 1. DEN EXPEDICE

2010-01-04T21:16:00.020+01:00

zapsala Marta, 7.9.09

Do Jermakova jsme připluli kolem 23. hodiny, ještě za světla. Čekalo na nás sedm velkých psů - lajek, jedna bloumající kobyla, Kazancevova družina rybářů a mračna komárů a jiného gnusu.

Major je kupodivu naprosto v pohodě, ubytoval nás v nově postaveném sádrokartonovém srubu a večer pozval k sobě na čaj s varenijem a vodku, samozřejmě.

Bydlí v polodomě polodřevěnici, ovšem s nezbytným velesatelitem! Na léto za ním jezdí jeho žena Marina (35let), v zimě je tu úplně sám. Občas si zajede na člunu (v létě) či na sněžném skůtru (v zimě) do Igarki, ale většinu času prý tráví tady.

Jeho úkolem je hlídat, aby rybáři nechytali na černo jesetery a stěrleti (samice od jesetera), ale jak jsme viděli a na vlastní chuťové pohárky zakusili, pod svícnem je největší tma, kozel zahradníkem a vůbec...

Druhý důležitý úkol, který zde major Kazancev plní, je polehávání jen tak v trenýrkách na rozvrzaném pérovém gauči v jeho chalupě a vydávání různých vysílačkových pokynů všem proplouvajícím lodím. Je to velmi namáhavá práce.
Ke všemu přes léto zaměstnává skupinku brigádníků-rybářů. Směsice mladých kluků a polovyléčených alkoholiků mu pomáhá chytat pytláky i jesetery.

Ráno jsme snídali u Kazanceva uchu – malé rybky vařené ve vodě s cibulí. Čerstvé masíčko, kaviár a mlíčí. Snídani připravila Marina, ale Matros s Jardou také přiložili ruku k dílu a rybky očistili.

MINIHYGIENICKÉ OKÉNKO
WC – kadibudka turecká, voda z Jeniseje, hygiena minimální. Ech...

OSADA JERMAKOVO

Odpoledne jsme vyrazili na první obhlídky do okolí. Bývalá osada Jermakovo měla v časech své největší slávy (= výstavby železnice 503 v letech 1949-1953) až 15 tisíc obyvatel. Dnes tu bydlí jen nebohý Kazancev se svými rybáři. Domy chátrají, padají, zarůstají. Stěží jsme našli zbytky ulic a náměstí, a vlastně jsme viděli jen pár polorozpadlých baráčků. Kam se podělo jermakovské kino, divadlo, knihovna, škola, nemocnice...

S maškoj a s komáry to není tak strašné, ale jsou tu hovada, což je utrpení! Ale jinak jsme se v Jermakovu celkem zabydleli.

JESETER A LA KAZANCEV

Hoši jeli s Kazancevem pro jesetera (který se ovšem nesmí chytat!) přímo z Jeniseje, Šimon ho zabil a kuchnul, Marina ho porcuje a já škrábu brambory. Kluci nějak dlouho rozdělávali oheň, nařezávali třísky, což majora velmi rozesmálo. Polil polena benzínem a hned se mohlo vařit! Bože! Jesetera vaříme ve velkém kbelíku přímo na ohni s bramborama a s cibulí dohromady. Na závěr se tam přidává jakési koření (bobkový list) a vodka.

Taky se opět potvrdilo, že čestné místo hlavního provianťáka a šéfkuchaře náleží Matrosovi, kterému ve shánění potravin sekunduje vrač Jaryn, a v přípravě krmi kameraman Lukáš (zvaný Gyxočka), protože umí francouzsky (= je gurmán).

Přes den je strašné vedro, což se projevilo už při naší minivýpravě do Jermakova. Přišli jsme zplavení, ale vlastně jsme ušli jen 3 kilometry, takže to přece musíme vydržet!!!

HYGIENICKÉ OKÉNKO č. 3
Martin Ujfi (ano, vypadá úplně jako Ujfaluši) je hrdinou dne. Jako první vykonal to, čeho se všichni bojíme. Odzkoušel tu hroznou vyprázdňovací činnost, za což se mu příroda odvděčila četnými štípanci na velmi citlivých místech. Au.

PRVNÍ ZRANĚNÍ
Šla jsem si romantickou pěšinkou pro vodu k potůčku, v jedné ruce kotlík, ve druhé PET lahev, když tu náhle zakopla jsem o vlastní šňůrky od vlastních bot. Dlouho předlouho jsem balancovala a zápasila s rovnováhou, kotlík i lahev pevně držela. Nakonec však přitažlivost byla silnější a já jsem spadla na kolena a tělo vůbec. Kotlík i lahev zůstali neporušeni.

Náš vrač Jarda mi do nožky napíchnul asi 8 akupunkturních jehel a nařídil klid na lůžku. Čéška je prý neporušena, Ruska také, ale nabrnkla jsem si něco a prý to není zase až tak banální zranění! Ještě jsme ani nevyšli a já už umírám?! Trochu to bolí, resp. trochu moc, a hlavně celá noha úplně hoří!

PRVNÍ SETKÁNÍ S LOKOMOTIVAMI

No nic. Popíjím čaj, čtu si a hoši se zatím prosekávají mačetou k depu. To, že tam stojí jedna zrezivělá lokomotiva, ví celý svět z fotografií na netu. Ale někde jsou ukryté ještě dvě další, které zarostly tak, že už je dnes nemůže najít ani sám major Kazancev. A naši hoši použili selský rozum, vydali se po slepých kolejích, párkrát ťali mačetou, a první, na co narazili, byly dvě zrezivělé lokomotivy.

O den později: Scéna jako z Bergmanova filmu Pramen panny. Sedím na větvi u zurčícího potůčku (ano, u toho, ke kterému jsem šla osudný den pro vodu), všude kolem odporný hmyz, kolem ponořené nožky mi právě proplavala rybka, čtu si ze sborníku o stavbě železnice 503 a chladím si zraněné koleno!

20. srpna, čtvrtek – 2. DEN EXPEDICE

2010-01-04T15:31:00.011+01:00

zapsala Marta

Dlouho spíme, přes den je totiž strašné horko. Kdyby aspoň větřík zavál. Ne. Slunce, mušky, komáři, hovada. Kluci točí, my se balíme, ale vyrazíme asi až kolem šesté odpoledne. Stejně je světlo až do půlnoci.

Naším cílem (který se stejně neustále mění podle aktuálního stavu Rusi, sil, možností a stavu vody) je dojít až k Vymskému jezeru a cestou zmapovat a natočit všechny (tři) lágry, které nám cvrnknou do nosu. Čeká nás asi 20, resp. 40 kilometrů (cesta zpět) a máme na to 7 dní. Ve čtvrtek nás major odveze na člunech do Kurejky, kde se nalodíme na parník Blizňak, kterým doplujeme až do Turuchanska.

Vskutku vyrážíme až v podvečer. Jednou falešně pro kameru úplně na druhou stranu (zapamatujte si, že film je jedna velká lež!!!!!), pak už opravdu na trať č. 503.

Cesta k první lokomotivě a k depu nebyla dlouhá, cca 3 kilometry od Jermakova pohodlnou pěšinkou.

Depo je nádherná stavba, byť o tom dnes už svědčí převážně jen její konstrukce. Ale i z ní je patrná mistrovská tesařina.

Je možné, aby něco takového postavili vězňové „laici“? Z vyprávění víme, že zrovna do lágrů na strojce 503 posílali vybrané odborníky, ale to by museli zatknout snad všechny tesaře v moskevské oblasti.

Z depa jsme si ještě odskočili natočit ony dvě „ztracené“ lokomotivy a ceduli, která upozorňuje na nebezpečnou zónu - prý se tu v 70. letech prováděly podzemní atomové výbuchy.

Pak už jsme pokračovali dál po trati, resp. jen po zarostlém náspu. Částečně byla cesta projetá (snad Kazancevem?), částečně však museli nastoupit hoši s mačetou. Tempo jsme měli celkem svižné i s batohy na zádech. Nic jiného nám ani nezbývalo. Ono totiž když jsme se zastavili, slétli se na nás komáři (ty teď zakoušíme úplně nejvíc za celý náš dosavadní pobyt v tajze) a některým z nás oděným v gore-texových bundách, které v horku chladí, byla i v tom strašném parnu ukrutná zima.

Snad to bylo tím zběsilým tempem, snad objevitelskou extází, že jsme lehce sešli z cesty (náspu) a ne a ne najít lágr Barabanicha. Po chvíli motání zpestřeném ohromnými nalezišti borůvek a brusinek, zorientovali jsme se podle jezírka-močálu, rozbili tábor, nanosili dříví, rozdělali oheň, bramborovou kaši z prášku uvařili, z komárů se div nezbláznili a kolem jedné hodiny ranní (už začalo pomalu svítat) ulehli jsme do stanů a prožili tak první noc sami v divoké tajze, s medvědy za každým stromem.

Velké přiznání nástěnkářky: Ano, v noci z 20. na 21. srpen 2009 spala jsem ve stanu poprvé po dvaceti (!!!) letech. Očekávala jsem šílené alergie, zlomenou páteř, útok medvěda a komárů, ukrutnou zimu. Nic z toho! Doporučuji stan do každé rodiny.

21. srpna, pátek – 3. DEN EXPEDICE

2010-01-04T12:50:00.022+01:00

zapsala Marta

Kromě Martina "matrose" a Jardy "ranhojiče" vstáváme my ostatní až kolem 11. hodiny. Co nejvíc oddalujeme okamžik, kdy vylezeme ze stanu přímo do spárů komárů. Těch je stále stejně, tzn. nekonečně mnoho. Jediné zpříjemnění parného hmyzího „rána“ jsou nekonečná naleziště borůvek a brusinek. A prý i vraní oko bylo spatřeno. Bojím se o naše životy, neb v euforických a jinak zoufalých okamžicích člověk spase co se dá.

LÁGR BARABANICHA

Náš tábor dělí od lágru jen rybník (zdroj pitné vody – ani se nepokoušíme ji nějak převařovat, pijeme i s bakteriemi a chaluhami). První, na co jsme v Barabaniše narazili, byla jakási psí zóna, v níž dozorci chovali své čtyřnohé pomocníky (dle vzpomínek vězňů nemilosrdná, agresivní zvířata). Celkem 14 budek, u některých se povalovaly ještě i řetězy a dokonce i misky, kousek od nich stál domek pro stráže.

Celý prostor lágru je neuvěřitelně zarostlý, takže i když pár metrů od sebe stojí několik baráků, musíte se hodně snažit, abyste je nepřehlédli. Nejprve jsme prozkoumali celkem zachovalý barák pro dozorce – že to není barák pro vězně napoví rozčlenění na několik menších místností s nary (patrové palandy nad sebou) max. pro šest lidí – vojáků.

Zkušený náčelník Štěpán hned věděl, kde hledat. Neohroženě sáhnul do kamen na chodbě a už vytahoval jeden poklad za druhým. Dopis jednomu z dozorců od jeho milé, ve kterém si mu stěžuje, že jí nechodí žádné dopisy, ať se poptá, kam že se ztrácejí. A přeje mu vše nejlepší do nového roku...

Dále jsme našli násadu k perku na psaní, lahvičky od léků, vajgly od bělomorek, zrezivělé klíče, krabičky od sirek s losem na obrázku atd.

Jak už jsem řekla, barák měl několik menších místností a stál jako první v řadě baráků. Ty ostatní však už byly jinak „typizované“ a evidentně byly pro vězně. Jsou vždy rozděleny na dvě identické, jen zrcadlově převrácené části.

Zde detailní popis jedné části domu: Boční vchod s minipředsíňkou, ve které stála dřevěná vědra na vodu. Odsud se vstupuje přímo do hlavní (a jediné) místnosti s cihlovými kamny uprostřed a patrovými postelemi podél stěn. V místnosti jsou hned u dveří uměle vyčleněny dvě místnosti, které zřejmě sloužily jako šatny? Viz věšáky na stěnách.

V baráku byla elektřina, leckde jsme narazili ještě i na vypínače a od stropu visící šňůry s objímkami na žárovky. Stěny byly vybíleny vápnem a pod stropem dokonce vyzdobeny pásem s ornamenty – válečkem, podlaha byla prkenná.

Podle postelí jsme vydedukovali, že v místnosti žilo 40 lidí, v celém baráku tedy 80 vězňů. Na dveřích jednoho z baráků jsme našli nápis psaný tužkou: „21. května 1953 byl den osvobození na (?) 200 lidí“.

U dobré poloviny baráků se již provalila střecha. To v podstatě znemožňovalo jejich důkladnější prozkoumání.

Tam, kde střecha ještě stojí, nás však čekaly opravdu zajímavé nálezy. V objevovatelské euforii pronikali hoši, zvláště pak Martin-matros a Jarda-vrač, do všech koutů baráků, dokonce i na půdy.

No a z jedné takové půdy snesli nějaké režné plátno, snad pytel od mouky, s jakž takž rozpoznatelnou malůvkou, resp. se skvrnami od olejových barev smíchanými s prachem. Zřejmě si někdo (vězeň, dozorce, lékař?) krátil dlouhou chvíli malováním. Při bližším ohledání (použila jsem větvičku s březovým listím) se však z pod nánosů prachu vyloupla kopie naprosto konkretního obrazu. Věřte nevěřte, najednou tam seděli tři bohatýři na ohromných koních a hleděli do dáli.

Ano, před námi ležela kopie velmi známého obrazu V. M. Vasněcova (1848-1926) „Bogatyrskaja zastava“, někdy také uváděn název „Bogatyri“ (Bohatýři) a mezi lidem se ujal doslovný titul „Tri bogatyrja“ (Tři bohatýři) z roku 1898! Stáří kopie odhadujeme na minimálně 50 let! Originál visí v Treťjakovské galerii a jeho reprodukce se vyskytují téměř v každé knize o ruském výtvarném umění. Naše kopie byla lehce neumětelská, resp. budila dojem, že byla malována po paměti, bez předlohy. Nejprve byl načrtnut obrázek tuškou, s propracovanými obličeji. Velké plochy pak byly i vymalovány. Nález jsme odevzdali Alexejovi Babímu v Krasnojarsku (ředitel tamní pobočky Memorialu), tak uvidíme, co se podaří ještě odkrýt, zachránit, zrestaurovat...

Vedle baráků pro vězně jsme objevili několik polorozpadlých kůlen, baňu (lázně), latríny, truhlárnu, nemocnici, baráky s výdejovými okénky, ale dokonce i klub s podiem!

A také karcer. Trochu zastrčený domek s malými zamřížovanými okny, ve vnitř chlad, tma a čtyři malé cely – samotky. Sem zavírali vězně za sebemenší provinění, nechávali je tu o hladu, mrznout... Dvě cely byly dokonce úplně bez okna, jen tmavá studená kopka. V celách zůstaly i kýble, do nichž vězni konali svou potřebu..

Zjistili jsme, že za lágrem je hned další, v podstatě kopie. Podle informací od Kazanceva a Marije Mišečkyni by mělo jít o ženskou zónu.

ELEKTRÁRNA
Asi sto metrů za hranicemi zóny pak stojí ruiny obrovské stavby – bývalé elektrárny. Zvláště působivá byla její podzemní část s kotli, trubkami, kolejnicemi a dalším roztodivným vybavením.

Martin Ujfi historik odborně změřil a zakreslil barák dozorců i vězňů a také korekci (= karcer), Štěpán načrtnul půdorys celého objektu, třídili jsme nalezené předměty, kluci natáčeli – strávili jsme v lágru dobrovolně celý den, občas jsme prchli před komáry na samotku nebo k dozorcům.

Do tábora jsme se vrátili až kolem 22. hodiny, rychlá večeře, spát se šlo kolem jedné hodiny ráno, no a za půl hodiny už zase svítalo. Ovšem to my už jsme neviděli.

ZDRAVOTNÍ OKÉNKO
Jako první onemocněl pan doktor Jaroslav z Luhačovic. Ano, náš vrač chytil lehkou rýmečku, která mu ovšem přeci jen dávala trochu zabrat, a postupně nakazil několik dalších účastníků expedice.

22. srpna, sobota – 4. DEN EXPEDICE

2010-01-03T21:21:00.022+01:00

zapsala Marta, 13.9.09

Ráno, resp. zase kolem poledne, jsme sbalili tábor u lágru Barabanicha a vydali se na celodenní, asi osmikilometrový přesun k řece Barabanicha.

Zhruba po třech kilometrech po zarostlém náspu nás elektrické vedení nasměrovalo k „tajnému lágru“, ve kterém podle Kazancevových slov nikdo nebyl dobrých 15 let. Proč tajný, nevíme, ale je pravda, že baráky vězňů byly mnohem bytelnější, měly zamřížovaná okna, což bylo v lágrech vlastně zbytečné (nebylo kam utéct), železné dveře a ještě mříže, mnohem skromnější vybavení.

I objevený karcer (samotka) vypadal mnohem ponuřeji a zoufaleji než ten v lágru Barabanicha – skoro všechny cely byly bez byť miniaturního a zamřížovaného okýnka (zvenčí ovšem karcer vypadá jako příjemný a bytelný srub...). Navíc kromě samotky bylo v lágru ještě jedno velké vězení.

Alexandr Snovskij – bývalý vězeň v lágrech „strojky 503“ popisuje ve své čerstvě vydané knížce vzpomínek „Выжить и помнить“ (Přežít a pamatovat si, Krasnojarsk 2009) jakýsi штрафнoй лагерь (tábor za trest, trestný tábor) hluboko v tajze, kam posílali vězně za nějaké provinění. Snovskij popisuje, že sotva vyčerpaní dorazili do lágru, přečetli jim na nástupu rozsudek smrti pro několik vězňů, kteří se pokusili o útěk.

Lágr byl zřejmě zcela soběstačný. Objevili jsme pekárnu, prádelnu, dokonce holičství. Zřejmě se tu také pracovalo s chemikáliemi či se tu nějak zpracovávaly kožešiny - svědčí o tom různé desinfekční místnosti, sušičky

(Pozn. Štěpán - Je fakt, že na "tajné" mapě od Kazanceva tento lágr, narozdíl od všech ostatních, není vyznačený. Ale díky snímkům z Google Earth jsme o něm věděli již předem, ovšem nebylo vůbec snadné se k němu dostat. Leží téměř kilometr stranou od zbytků náspu, ze kterého je kvůli porostu a tajze viditelnost maximálně pár desítek metrů do strany. Navíc nám toho dne zkolabovala GPSka, takže jsme se prostě v jeden okamžik rozhodli vydat kolmo do tajgy a pátrat po zbytcích elektrického vedení, které, narozdíl od náspu, vedlo až k táboru.

Po půlhodině průchodu neprůchodnou divočinou jsme byli odměněni nálezem první ruiny.

A pak už to šlo jak jsme to znali z předchozího lágru – za chvíli nález druhého baráku, ostnatých drátů, samotky a dokonce i takřka neporušené strážní věže. Jenom vše bylo natolik zarostlé, že jsme se radši všichni drželi pohromadě – pravděpodobnost ztráty orientace a zabloudění byla poměrně vysoká.)

V areálu lágru nacházela se také jakási bizardní lovecká chata, resp. si ji někdo předělal pro tyto účely z bývalého baráku. Na trámech visely mrtvé ulovené veverky, pod oknem stál pracovní stůl s různými proprietami, jakoby si někdo jen odskočil od práce a každou chvíli se měl vrátit. Našli jsme noviny z 80. let a na zdech byl vyrytý letopočet 1992.

Později nám Kazancev vysvětlil, že ještě dlouho po zrušení stavby a lágrů, pracovníci spojů udržovali telefonní vedení, a tak si tu dohlížející nešťastník musel vybudovat přeci jen něco útulnějšího, než je vězeňský barák. A samozřejmě pak tento "lepší domek" využívali i mnozí lovci.

Počasí je stále parné, což přeje komárům, mašce a gnusu. Nelze stát a odpočívat, musíme se pořád hýbat. Kluci ještě natočili pár záběrů a vyrážíme dál.

Vrátili jsme se na násep a na něm se prodírali houštím, přelézali stromy, obcházeli močály a přecházeli přes šest dřevěných polorozpadlých mostů, až jsme asi po šesti kilometrech dorazili k mostu největšímu. Krásný dřevěný most na betonových pilířích, 13,5 m vysoký a 50 m dlouhý. Pod ním teče řeka Barabanicha a všude kolem je tajga.

Před mostem přímo na náspu jsme rozbili náš poslední základní tábor. Z něj budeme vyrážet do okolí. Jsme jakž takž ve volném prostoru a ne uprostřed houštin, takže komárů se zdá být méně, přesto jsme rozdělali hned tři ohně – jeden hlavní na vaření, další dva jako protikomáří a protimuší.

Pauzy
V průběhu pochodu od lágru Barabanicha k řece Barabanicha (asi 8 km) nás nejvíc mučil právě hmyz. Pokud člověk jde, byť s plnou polní, tak to jde, i když se prodírá houštím, plete nohama a převažuje ho batoh. Jakmile se ale zastaví, je to k nevydržení. Často jsme o těchto pauzách (způsobených např. vyhledáváním vhodných filmových záběrů) chodili po náspu sem a tam kolem batohů, zpívali dávno zapomenuté songy 80. let a vlastně jsme si vůbec neodpočinuli. Heslo pro přežití zní NEZASTAVOVAT SE!

23. srpna, neděle – 5. DEN EXPEDICE

2010-01-03T19:54:00.011+01:00

zapsala Marta, 17.9.09

Nevím, je-li to tím, že táboříme u řeky, nebo přeci jen nastupuje v tajze podzim, ale v noci se vždy ochladí, zmizí mušky i komáři a je opravdu zima (i když ve spacácích spíme stále velmi nalehko). Ovšem ráno už hmyz zase pilně pracuje a nepřestane dříve než v deset večer.

Dnes se hoši vypravili po kolejích do přilehlých lesů (viz Štěpánův příspěvek) a já – hrdinná nástěnkářka – střežila jsem tábor a starala se o oheň! Přezpívala jsem tak tajze celý svůj repertoár, od operních árií po revoluční písně. Nejvíce se asi všem líbila československá hymna, to usedalo ptactvo na zábradlí mostu a dojatě naslouchalo.

Jistě si teď, milý čtenáři, říkáš, zda se ta nástěnkářka nebála být sama v té širé tajze? Ech, kdeže! Není to jen tak obyčejná nástěnkářka, je to nástěnkářka hrdinka. A taková se v tajze mezi medvědy vůbec nebojí. Nebo jenom trochu. Teda trochu víc, takže ke slovu přišly naše skvělé petardy. Domluvili jsme se, že když zazní jeden výbuch, znamená to, že se něco děje (např. nástěnkářku ohrožuje medvěd). Když ovšem brzy poté zazní druhý výbuch, vše je v pořádku a nástěnkářka si jen tak z dlouhé chvíle pohazuje petardy do volné přírody. Při nácviku těchto výstražných znamení jsme ale bohužel vypotřebovali všechen pirotechnický materiál, takže jedinou ochranou této mladé ženy byl zase jenom její (mírně falešný, ale o to procítěnější) zpěv.

Večer kluci rybařili pod mostem v Barabaniše a dokonce i něco ulovili! Takže jsme povečeřeli čerstvé rybky, teda samozřejmě tepelně upravené na jednom z našich tří ohňů. Tak zlé to s námi ještě není, abychom syrové maso pojídali.

VÝLET PO KOLEJÍCH
zapsal Štěpán
Dnešní den jsme pojali jako odpočinkový, jehož heslem bylo “žádné lágry“! Měl jsem obavy, že v případě návštěvy třetího lágru ve třech dnech by mužstvo mohlo začít projevovat jisté známky nespokojenosti. Vypozoroval jsem totiž, že ne každý sdílí mé nadšení z prolézání ostnatých drátů, zbytků vězení, latrín... A tak jsme se vydali na pochod po vedlejší trati vedoucí k lomu, která v půlkruhu o délce necelých tří kilometrů obchází hlavní trať v okolí mostu přes řeku Barabanicha, kde jsme rozbili náš základní tábor.

Zatímco severnější odbočku k vedlejší trati jsme předchozí den při pochodu k mostu vůbec nezaregistrovali (zarostla a „utopila“ se v bažinách), jižní napojení jsme objevili snadno. V těchto místech totiž zůstaly zachovány koleje a dokonce zbytky výhybky (na celém úseku hlavního náspu byly kolejnice vytrhány, údajně v 60. letech pro potřeby železnice z Dudinky do Norilska).

V jednom místě v podrostu se tedy náhle objevily koleje na trouchnivějících pražcích a mířily kamsi do zarostlé tajgy. A my jsme se po nich nadšeně vydali. Chvíli jsme se prosekávali mačetou, chvíli si zas užívali poměrně pohodlné chůze po úsecích zarostlých jen mechem.

Chlapci od filmu se věnovali natáčení – přeci jen koleje jsou pro film o železnici, byť zaniklé, poměrně důležitým objektem. A tak Šimon vymýšlel dlouhé záběry, při nichž musel Lukáš procházet skrz stromky a objektivem sledovat ubíhající kolejnice. Takové záběry zvlášť ocenili naši věrní soudruzi z řad bodavého hmyzu, neboť mohli v klidu usedat na ruce a obličej kameramana a do sytosti hodovat.

Točili a fotili jsme i detaily mechu a kolejí. Vyhlásil jsem žertovnou soutěž o to, kdo najde nejstarší letopočet na koleji. Vyhrál pan Jarda z Luhačovic, který objevil rok 1902. Ano, železnici sice vězni budovali v 50. letech, ale vzhledem k bezvadně fungující sovětské ekonomice byly stavitelé nuceni používat staré, vyřazené koleje posbírané po všech koutech Sovětského svazu, tedy i dřevní výrobky carských železáren. (Na jiných úsecích trati Salechard – Igarka jsou k vidění i koleje z 19. století a také vagóny a kolejnice německé výroby, které ze skončily jako válečná kořist.)

V některých místech, na úbočí u říčky, se násep zcela propadl a koleje tam nyní visí ve vzduchu. Hezky zachovalý byl dřevěný mostek přes potůček. Naopak most přes řeku Barabanichu je na této vedlejší trati stržený a museli jsme brodit. Vzhledem k nízkému stavu vody to nebyl problém, vlastně jsme říčku přeskákali po kamenech, přesto se však chlapcům od filmu podařilo málem utopit kameru i s natočeným materiálem.

Nikam jsme se nehnali a prostě jsme si užívali příjemného dne bez lágrů. Jarda s Martinem Ujfim se snažili objevit stranou u potoka Kazancevovu izbušku, o níž nám major povídal (že tam prý jednou za pár let zajde při lovu), ale nebyli úspěšní. Martin Matros se zas snažil rybařit v říčce, ale též nebyl úspěšný. Já jsem se kochal krásami tajgy a v tom jsem byl naopak celkem úspěšný.

Na severní části objezdu za říčkou za spadlým mostem už byly koleje vytrhány (pokud tam byly kdy vůbec postaveny) a cesta po náspu se místy ztrácela. Sbírali jsme houby (nejlepší jsou usmažené na špeku s pohankovou kaší) až jsme dorazili na hlavní násep, odkud už to bylo jen kousek našemu milému mostu. A to už jsme slyšeli Martin neúnavný zpěv, který spojil monotónní melodii hmyzího bzukotu v tichou symfonii odpolední tajgy...

HYGIENICKÉ OKÉNKO č. 4
Ráno jsme se postupně všichni vykoupali v Barabaniše. Voda je příjemná, malé rybky ani moc neobtěžují, ale... ano, hmyz!
Člověk si pětkrát rozmyslí, půjde-li na záchod. Ale jak tak už přivykáme k životu v divočině, každý jsme si vymyslel nějaké ty vychytávky. Já se například vždy obleču do své dlouhé červené pláštěnky značky Ferinno z obchodu Greensport, a takto chráněná vesele čurám, například. Jenom se u toho člověk trochu zapaří, neb je strašné horko. Chlapci si zase postříkají příslušná místa repelentem a prý to jakž takž zabírá. Tož to já se ale bojím.

24. srpna, pondělí – 6. DEN EXPEDICE

2010-01-03T12:03:00.013+01:00

zapsala Marta, 20.9.09

Časně zrána, kolem poledne, vyrazili jsme po náspu kupředu, směr Вымское озеро (Vymské jezero, dlouhé 6 km, široké do 1,5 km). Jarda s Martinem "Matrosem" s sebou vzali udice, třpytky a jiné rybářské propriety, my ostatní naši klasickou lágerní výbavu (fotoaparáty, kameru, blok, metr, sáčky na nálezy).

LÁGR č. 3
Kousek za naším železobetonovým mostem stranou od náspu nacházel se totiž další (třetí) lágr. Odbočku k němu jsme opět nenašli (zřejmě ji už zcela pohltila tajga), ovšem díky našemu geniálnímu orientačnímu smyslu a fotkám z GoogleEarth nám ani tento lágr neunikl. Jarda s Matrosem, aby se neřeklo, zběžně nahlédli do prvního baráku, ze slušnosti vyfotografovali zbytky plotu s ostnatým drátem a požádali o uvolnění z další obhlídky. Dostali souhlas a vydali se napřed k jezeru s úkolem obstarat večeři.

Všichni nám tvrdili, že lágry jsou v podstatě na jedno brdo, stačí prý vidět jeden a uděláme si jasnou představu. Ne, ne. Na naší krátké trase jsme narazili na tři zóny a každá byla úplně jiná. Vybavení tábora zřejmě podléhalo jakémusi systému - latríny, baně, pekárny a obchůdek byli zřejmě v každém lágru, i když ne v každém námi prozkoumaném táboře se dochovaly zbytky všech výše vyjmenovaných „institucí“.

Ovšem baráky pro vězně a jejich ostrahu se lišily lágr od lágru (podrobněji až na našem novém odbornějším webu k strojce 503). Nejkrásnější domky měli dozorci právě v lágru č. 3. Velký barák byl rozdělen na tři části se samostatnými vchody – verandami. Každá z částí měla ještě předsíň a dvě místnosti pro šest vojáků (troje palandy nad sebou). Dodnes je patrná pečlivá práce tesařů, tu a tam se dochovaly dokonce i zdobné prvky.

Baráky pro vězně v podstatě odpovídaly půdorysu baráků z prvního lágru, jen byly mnohem zachovalejší, byť skoro úplně vybrakované, včetně postelí. Na propracovaných oknech zůstaly listy novin, kterými utěsňovali škvíry. Tak jsme si mohli přečíst o „американцах в Кореи“ (Američané v Koreji) v květnu roku 1952 a další žhavé novinky.

Díky dosud zachovaným „cestičkám“ (přes kuláče po stranách položená prkna jako pražce kolejí, jen bez těch mezer, dnes pokrytá bílým mechem), jsme bez problému našli ostatní baráky, latríny, pekárnu, jídelnu i prádelnu, jen karcer ne.

LOM
Po zmapování lágru č. 3 vydali jsme se za našimi rybolovci k Vymskému jezeru. Cestou jsme se ještě stavili v lomu = jezero + velké hromady písku, odkud zřejmě vězni brali stavební materiál.

Kromě nekonečného množství borůvek a brusinek lemovaly cestu k jezeru i elektrické dráty a sloupy (ať už stojící nebo popadané), močály a občas i nějaká ta medvědí stopa.

VYMSKÉ JEZERO
Озеро Вымское vynořilo se zpoza stromů jako zjevení. K dokonalosti scházel jen Vinnetou a Old Shaterhand v kánoi, ale Jarda s Matrosem také nebyli špatní. Matros stál po stehna ve vodě a vytahoval jednoho okouna za druhým. O kousek dál Jarda stojící na kameni to samé! Na břehu ležely hromady mrtvých ryb! Kazancev asi nelhal, když nám tvrdil, že naposledy byli u tohoto jezera rybáři před 15 lety.

I podlehla jsem také lovecké vášni, chopila se udice a zatímco mi Jarynek vysvětloval jak se nahazuje, chytil štiku!

Povzbuzena tímto majstrštykem nahodila jsem a... chytila jsem okouna! Bože! Nějak jsem ho dostala na břeh, ale okamžitě jsem vydala povel, aby ho chlapci hodili zpět do vody. Sice prý může dostat nějakou infekci do rány od háčku a sežerou ho jeho kolegové, ale snad mi to rybstvo promine, na toto já opravdu nemám nervy.

Jenomže zatímco hoši balili udice a „navlékali“ 35 okounů a jednu štiku na větve, abychom je dopravili do našeho tábora, já jsem si stále nahazovala, vytahovala vegetariánské úlovky (chaluhy), když tu šup, mrskal se mi tam na háčku další okoun, pěkný macek! Možná se o mně říká, že jsem bezcitná režisérská svině, ale na toto nemám srdce – i putoval další úlovek zpět do vody, snad smrti vstříct. Ale sežerou ho vlastní, ne my!

V táboře jsme vařili, udili, pekli na všech třech ohních grandiózní úlovek. Na každého vycházelo pět okounů a část štiky. Nad hlavním ohništěm jsme udělali z proutí rošt, naskládali na něj ryby, potřeli modřínovými větévkami jakousi Jardovou zázračnou marinádou a přikryli je větvemi s listím. Část ryb Matros doslova vysvlékl z kůže a podusil na pánvi (víko od kotlíku). Téměř do rána jsme pak konzumovali to, co jsme si ulovili (používám množné číslo, ale však vy víte, kdo za to může) a upekli.

Je to neuvěřitelné, ale žijeme si tu vskutku královsky. Ano, jak říká načálnik: „umíme žít“. A tak to má být.

Poslední noc v tajze. Zítra se vydáme zpět do Jermakova.

25. srpna, úterý – 7. DEN EXPEDICE

2010-01-02T22:08:00.012+01:00

zapsala Marta, 23.9.09
PŘESUN NA ZÁKLADNU

Dnešní den je ve znamení přesunu zpět na „základnu“ do Jermakova. Jenomže ještě musíme posnídat tu štiku a houby, které jsme cestou od Vymského jezera nasbírali. Ech, začíná být ta naše strava poněkud jednotvárná.

Poslední rozloučení s mostem – siesta na ztyřelých pražcích 13,5 m nad zemí. Na mostě, který jsme dobře znali už z fotografií jiných, ale znamenal pro nás něco tak vzdáleného (a nejen vzdáleností od Prahy), že i když už jsme chystali naši expedici, neuměla jsem si vlastně vůbec představit, že bych mohla dojít k té podivné stavbě na betonových pilířích kdesi hluboko, hluboko v tajze! Téměř ze dne na den přišel podzim. Lehce se ochladilo, listí na stromech se zbarvilo a hlavně – téměř zmizeli komáři a gnus!

Na cestu jsme se vydali až kolem třetí hodiny odpoledne, ale šlapali jsme rychlým tempem, měli jsme jen dvě zastávky, takže za čtyři hodiny už jsme byli v Jermakovu (necelých 20km). Šlo se rychleji i díky tomu, že cestou sem jsme vyšlapali po náspu pěšinku a hlavně jsme se již nemuseli podruhé prosekávat mačetou.

Bohužel, škrtám předchozí odstavec – čím blíž k „civilizaci“, tím větší horko a tím víc komárů, hovad, mašky a gnusu (mušky všeho druhu). A tak přišly ke slovu opět nakomárniky, které jsme ráno se zadostiučiněním uložili na dna batohů. Takže i proto jsme šli tak rychle. Hmyz nám nedovolil dělat pauzy, případně je zkracoval na minimum.

Náčelník opět zapomněl v pravý čas oznámit, že jsme překročili polární kruh (tentokrát z jihu na sever). Bohužel doprostřed tajgy zatím nikdo nenaistaloval příslušnou informační tabuli, takže se musíme smířit s informací, že polární kruh protíná zbytky železnice 503 cca sedm kilometrů na jih od Jermakova.

BAŇA
Major Kazancev nás přivítal s neskrývanou radostí (asi si oddechl, představa, že mu tady zahyne skupina zahraničních turistů mu zřejmě na klidu nepřidávala) a nařídil svým chlapcům-rybářům roztopit nám klasickou ruskou baňu.

Naštěstí jsem ji viděla jen v přítmí, protože za světla to byl prý docela hnus! Baňa slouží na vesnicích normálně jako naše koupelna (jen se v ní nemyjí každý den), takže si představte, že použijete koupelnu deseti chlapů v divočině. Jak to tam asi může vypadat? Jenomže to po více než týdnu v lágrech neřešíte. Vesele se napařujete, poléváte ledovou vodou a bičujete březovými větévkami. A hoši se u toho ještě narcistně natáčeli na 16mm film!!! Prý to bude poslední záběr do filmu. Ech...

Rozhodlo se, že druhý den časně zrána Major zastaví projíždějícího Lermontova (parník) a na něm se dopravíme do Turuchansku, odkud nám letí letadlo do Krasnojarsku. Vzhledem k tomu, že časně zrána měl připlout i Majorův „načálnik“, ubytovali jsme se na terase izbušky pro hosty. A tak jsme poslední noc v tajze spali pod širým nebem, pár metrů od baťuški Jeniseje, pod dohledem komárů a věrných lajek, které nás hlídaly.

26. srpna, středa – 8. DEN EXPEDICE

2010-01-02T17:57:00.014+01:00

zapsala Marta, 25.9.09

Ech, ty lajky. Nejen, že nás celou noc hlídaly, ale také nás časně zrána vzbudily svým štěkotem, nějak se jim nezdálo těch sedm ošívajících se kukel (spacáků) na zemi – komáři totiž pronikli všude!

Ale stejně jsme museli už časně z rána číhat na Lermontova – parník, který nás měl nabrat cestou a odvézt do Turuchanska. Jenomže nenabral, posádka se asi bála říci si po vysílačce o úplatek za neoficiální přibrždění (v Jermakovu není zastávka).
A tak nás Major Kazancev naložil do dvou člunů a osobně nás odvezl do Kurejky (asi 80km proti proudu od Jermakova), vísky, ve které parník staví oficiálně.

KUREJKA - PANTEON
Asi tři kilometry před samotnou vesnicí jsme zastavili na kdysi posvátném poutním místě. Stojí tu onen skorozapomenutý div světa – panteon J. V. Stalina. Ten zde totiž ještě za cara (1913-1917) pobýval ve vyhnanství. A na místě, kde žil ve skromné chaloupce a prznil chazjajčinu šestnáctiletou dceru (říká se, že v sedmnáctém roce odtud nepospíchal do Petrohradu dělat Revoluci, ale prchal před důsledky prznění – dcerku totiž do jiného stavu přivedl a ona mu syna povyla. Ten se ovšem k otci nikdy nehlásil), postavili mu v roce 1934 soudruzi muzeum a počátkem 50. let panteon. Obrovský pavilón, před ním obrovská socha prznitele a toto vše bylo možno viděti z parníků na Jeniseji, mávati tomu a klaněti se.

Po roce 1956 muzeum zase zavřeli. A v roce 1996 všechno shořelo a snad by už byl klid, nebýt podivných snah turuchanských funkcionářů obnovit muzeum. Dokonce se pokusili znovu instalovat (tentokrát sádrovou) sochu bývalého Vůdce, ale našli se i dobří lidé (ředitelka Muzea věčně zmrzlé půdy Marija Mišečkina a ředitel krasnojarské pobočky Memorial Alexej Babij), kteří podnikli všechno proto, aby k restauraci nedošlo. Dnes na místě stojí jen ohořelá železobetonová konstrukce, která pomalu zarůstá travinami, a bezhlavá socha Stalina, přičemž hlávka se válí opodál a generalisimus slovy Karla Kryla „ryje držkou v zemi“. Doslova.

KUREJKA - VÉSKA
Vesnici Kurejku vyhlásili jsme vesnicí roku. Ano, i tady se na cestách děsivě zvedá prach, jen co projede motocykl či proběhne pes, ale všechny domky byly nezvykle upravené, na dvorcích byl pořádek, dřevo poskládané, hnůj na hromadě, zahrádky opečovávané.

Náš vrač, přihnuv si ještě v Jermakovu notně čistého lihu, kudy chodil, tudy léčil. S jednou babuškou zabředl do odborné debaty na téma lečivé byliny a kdybychom ho neodtáhli, asi by ho pozvala na oběd, druhé bábušce změnil její dlouholetou diagnózu, jinde zase vlezl do skleníku. Ech... Je to dobrý muž.

V Kurejce funguje meteorologická stanice a mají tu i letiště, resp. posadku věrtoletov, která jakoby vypadla z obrazů Kamila Lhotáka.

Zatímco Major šel navštívit jednu ze svých milenek (jeho verze) = šel ke kámošovi na oběd (skutečnost), my cizinci vzbudili jsme opět lehké pozdvižení – místní se s námi družili, i o ekonomické krizi jsme s nimi například pohovořili. „Bude lépe“, žehnal Štěpán-načálnik jedné stařence na letišti.

Ve 13:00 se na obzoru objevil Lermontov. Major nás nahnal do člunů a protože v Kurejce není zastávka u břehu, nastupovali jsme na parník uprostřed Jeniseje přímo z loděk. Sbohem, majore Kazanceve!

LERMONTOV

2010-01-02T17:29:00.011+01:00

zapsala Marta, 25.9.2009
Splnil se mi můj velký sen – na přídi parníku Lermontov recitovala jsem „Белеет парус одинокий...“ (dál to neumím) a přednášela spícím chlapcům o životě a díle Jurije Michajloviče Lermontova.

Parník byl o jedno patro nižší než Valerij Čkalov, zato však mnohem stylovější! Dřevěný interiér, miniknihovna, bufet i restaurace – vše připomínalo dávné doby nastupující ruské buržoazie, tak jak ji zachytily filmy Oči černé nebo Krutá romance. Navíc jsme již měli možnost se s parníkem seznámit dříve – míjeli jsme jej v protisměru pár set kilometrů za Krasnojarskem při naší plavbě na sever.

Čekala nás devítihodinová cesta do Turuchansku (necelých 150 km), tak jsme si zaplatili jednu kajutu 3. třídy (v podpalubí) na batohy, a celý den jsme zevlovali po palubě, hodovali v restauraci a užívali si plavby.

Také jsme se střídali na jediném volném lůžku v kajutě a dospávali tu podširákovou noc v Jermakovu. A kdo zrovna neukořistil lůžko, spal na palubě.

Mimochodem, v parníkové knihovně jsme našli složku s konstrukčními plány Lermontova a hle, byly v češtině (rok výroby 1953)! A jak jsme se dozvěděli později v Moskvě, o zastávku dál za Turuchanskem nastoupili na parník naši lingvisti. Samozřejmě se k nim hned doneslo, že v Turuchansku vystoupili nějací cizinci-filmaři. Ech...

VYLET NA TUNGUZKU

2010-01-02T16:44:00.010+01:00

zapsala Marta, 30.8.09

Vy samozrejme jeste nevite, co vsechno jsem prozili v tajze (pravda zacne vychazet najevo na pokracovani od pondelka), ale predkladam jednu mrzkou navnadu v podobe naseho agroturistickeho pobytu v Turuchansku.

Turuchansk je velmi podivne “okresni” mesto, resp. “okresni vesnice”, kterou zrejme postavili na byvalem skvarovem hristi a ted se divi, ze se vsude tak prasi. Pritom jeho/jeji historicky vyznam je nesporny, bohuzel take nesporne minuly. O tom ale pozdeji. Dnes vam chci napsat, ze i tady jsem ulovili “rybare – dobrovolnika”, ktery nas se svym kumpanem za poplatek povozil na motorovych clunech po rece Nizni Tunguzce (ktera se primo v Turuchansku vleva do Jeniseje).

Pluli jsme 65 kilometru proti proudu nadhernou krajinou. Chvili brehy lemovaly vysoke skaly, chvili zase kamenite plaze, a vsude kolem tajga. Nebo tundra? Uz v tom mam zmatek. Slibuji, ze v dalsim prispevku si vysvetlime rozdil mezi tajgou a tundrou, jako bonus prozradim i neco o lesotundre.

Nas pruvodce Nikolaj zasvecene komentoval okoli, upozornoval nas na ruzne zajimavosti a stale se podivoval nad tim, ze tak malo vody jeste v Tunguzce nevidel, ze v nekterych mistech je reka az 60 metru hluboka, ze jsou vsude nebezpecne proudy... No a pak jsme uprostred reky najeli na melcinu.

Ale co. Na 65. kilometru, v mistech, kde se do Tunguzky vleva reka Severni (Severnaja), jsme se vylodili na breh, rozdelali ohen a uzivali jsme si prirodu. Nikolaj prostrel na stul = na placaty kamen (dokonce mel s sebou i ubrus), a zatimco nasi dva rybari Jarda-vrac a Martin-matros svihali udicemi o 106, my jsme kralovsky poobedvali domaci chleb a smazenou rybu. Jak totiz rika Nikolaj, kazdy spravny rybar si na lov nosi svoji rybu.

Kousek od brehu stala polozborena lovecka “izbuska”, kterou Simon s Lukasem vyuzili pro sve filmarske pikle. Takze zatimco si ostatni hrali v horku a s hmyzem za krkem na herce, ja jsem chytala bronz na placatych kamenech u reky a zapisovala si poznamky do deniku. Hosi nechytili nic. Ale i tak to byl krasny den v krasnem prostredi. Pocasi se predvadelo a tak chvili svitilo ostre slunce, chvili ho prekryvaly obrovske mraky, chvili byla hladina jako zrcadlo, aby se pak dosti divoce zvlnila.

Zajimavost na zaver. Na 17 kilometru od Turuchanska stoji tzv. Smertskala (skala smrti), ke ktere se vaze jedna smutna legenda (nebo je to opravdu historicky fakt?). V dobe Obcanske valky pry na ni rudi popravovali belogvardejce. Jejich mrtva tela padala primo do reky...

TURUCHANSK (26. - 30. srpna 2009)

2010-01-02T15:13:00.020+01:00

zapsala Marta, 1.10.09
Ještě cestou „tam“ jsme řádně zastavovali na 30 minut v Turuchansku a poprvé tak okusili na vlastní kůži (doslova) útok maški, gnusu a komárů. Teď, po nějakých deseti dnech, se i zde ochladilo, takže štípanců jsme byli ušetřeni. Zato prachu jsme se nadýchali dosyta, neb ani zde nejsou ani ty nejhlavnější ulice pokryty aspoň betonovými panely, takže stačí, aby po ulici projela sajdkára, a všechny domy nadlouho zmizí v hustém dýmu prachu, který se zvedá ze silnice.

Takže do tohoto районного центра (něco jako okresní město, ovšem ve velkých uvozovkách) jsme připluli 26. srpna v podvečer, jakási dobrá duše – daňový úředník Maxim – nás zavezla do hotelu, resp. ubytovny, a začala závěrečná – regenerační část naší cesty.

Ta spočívala v tom, že hned následující den jsme skoro celý prospali, proprali (ano, byla tam automatická pračka, a protože praní miluji, využila jsem téměř všechny možnosti toho chytrého stroje – dvojité máchání, zvýšené otáčky, 30 stupňů na termotrika atd.) a chlapci dokonce prohasili. Vydali se hasit žízeň, aby nakonec asistovali u hašení nějakého skladu. A to už se městem šíří zpráva, že přijela skupinka Američanů...

MUZEJNÍ MÁNIE
Další dny se uskutečnily povinné návštěvy muzeí a úřadů. Navštívili jsme muzeum revolucionáře Sverdlova (Jakov Michajlovič Sverdlov, 1885-1919), který byl v Turuchansku ve vyhnanství spolu se Stalinem. Moc se ale nemuseli, a když pak Stalin přesídlil do Kurejky (ech, nebohá dcerko chazjajky!), prakticky se nestýkali. Toto si poznamenal Sverdlov do deníku o soudruhovi Stalinovi: „...známe se až moc dobře. To je na tom to nejsmutnější, že v podmínkách vězení nebo vyhnanství se před vámi člověk obnaží v celé své kráse, projeví se všechny jeho vlastnosti... Se soudruhem se teď vídáme velmi zřídka, bydlíme každý zvlášť.“

A co si zapsal Soudruh? „Měl jsem psa, říkal jsem mu Jaška. To se samozřejmě nelíbilo Sverdlovovi: on se jmenoval Jaška, pes se jmenoval Jaška. No... Po obědě si Sverdlov vždycky myl příbor, talířky, ale já jsem to nikdy nedělal. Po jídle jsem jenom postavil talířek na podlahu, pes všechno vylízal a nádobí bylo čisté. A Sverdlov, ten byl moc pintlich!"

Muzeum bylo v dřevěném domku, ve kterém Sverdlov žil v době vyhnanství. Průvodkyně byly jakési studentky-brigádnice, moc toho nevěděly, takže jsme si pak vše raději nastudovali sami.

Další budova městského muzea byla věnována historii osídlování kraje, původnímu obyvatelstvu, fauně a flóře, ale také významným osobnostem, které kdy žily v turuchanském kraji. Patřili mezi ně například někteří děkabristé, kteří zde byli vyhnáni po nevydařeném povstání v roce 1825, nebo se zde usídlili, když jim vyhnanství někde mnohem více na východě skončilo. Vyhnanství zde prožila i dcera Mariny Cvetajevy Ariadna Efron. Odtud psala své dopisy Borisi Pasternakovi. Žije tu bratranec režiséra Andreje Tarkovského – lovec a básník. A také zde bydlí vnuk J. V. Stalina. Ano, jeho babička byla onou šestnáctiletou dívenkou z Kurejky, kvůli které Stalin tolik pospíchal do Petrohradu.

Nikdo z obyvatel tohoto prašného města neměl ani zdání, že je zde nějaká knihovna. I když je pravda, že jsme se ptali na ne zrovna vhodných místech – v blízkosti prodejen piva a jiných potravin. Tož až funkcionář města, které ho jsme rovněž poctili návštěvou, nasměroval nás, a jedni dobří mužové mě tam se Štěpánem odvezli ve svém džípu. V knihovně nás přivítaly hodné paní knihovnice, dokonce i zapsat jsme se kamsi museli, jako zajímaví hosté města. Protože tu měli i internet, zjistili, co nového doma (nic) a tak nějak se světem zpět do kontaktu přišli. Také jsme si nakoupili zajímavé publikace o kraji a i to aspoň na chvíli rozehnalo chmury nad tímto velmi zanedbaným městem. Den před odletem do Krasnojarsku jsme si ještě udělali výlet po řece Nižní Tunguzce, ale o tom jsme psali již na jiném místě...

VŠECHNY CESTY VEDOU DO OHŇŮ JENISEJE

2010-01-02T15:01:00.007+01:00

zapsala Marta, 30. 8. 2009

Mam snad de ja vu nebo co?! Sedim opet v krasnojarskem hotelu Ogni Jeniseja (z dalekeho Severu nas sem dopravil stary dobry letoun AN-24), pisi vam vsem, kteri netrpelive cekate na kazdou nasi dalsi zpravu, a zda se mi, ze opet se ke mne potaci sest podivnych cizincu, kteri puvodne jako vzdy vyrazili jen na saslik ke starym znamym Uzbekum a pak... Ne, ne, zatim se jedna jen o me nejcernejsi predstavy, nic takoveho se zatim nedeje! A navic, po 10 spolecnych dnech mimo civilizaci, ja tem chlapcum verim!!!! Verim, ze odolaji nastraham krasnojarskych dev, ktere se svymi partnery slavi dnesni Den naft'ora, verim, ze se omylem nepripletou na svatebni hostinu, ktera probiha v nasem hotelu, verim, ze “ljubitel tanca” Lukas schova si sve mistrne pohybove kreace az do Prahy. Verim, ze zitra spolecne odletime z tohoto mesta, prekoname nekolik casovych pasem a budeme vam zase o nekolik kilometru bliz!
Ještě pár fotografií z našeho slavného odletu. Na letiště nás dopravil opět náš turuchanský kamarád - daňový úředník Maxim (děkujeme), zavazadla jsme si dopravili a naložili do letounu sami.

KONEC? NIKDY!

2010-01-02T14:32:00.008+01:00

zapsala Marta
Na tomto místě končí zápisky nástěnkářky v jejím režisérském deníčku Moleskine. Ty se však, milý čtenáři, těš na speciální webové stránky www.gulag.cz! Tuto adresu zakoupil náčelník Štěpán a najdeme-li v sobě sílu a disciplínu, brzy budou speciální české stránky zaměřené na sovětské lágry zprovozněny a ty si pak, milý čtenáři, můžeš nastudovávat tuto temnou kapitolu dějin Ruska a vůbec...

Postupně připravujeme Pásmo Písní a Tanců, nebo-li vyprávění o naší cestě spojené s promítáním fotografií, demonstrováním nalezených lágerních předmětů či nezbytných součástí oděvu (např. nakomárnik). Máte-li zájem, pište na uvedenou mailovou adresu náčelníka Štěpána, my k vám rádi přijedeme do klubu, čajovny, knihovny, do školy, do Podolí...

A možná by to přece jen chtělo další expedici, co?

EPILOG
Expedice Mrtvá trať skončila skoro tam, kde začala - v legendárním krasnojarském hotelu Ogni Jeniseja. Do Evropy už jsme cestovali zase jen v pěti, oba Martinové, Ujfi i Matros, totiž měli zpáteční letenky přes Petrohrad a vyrazili časně z rána.
V Moskvě se od nás odtrhli naši muži s kinoaparátem Šimon a Lukáš. Chtěli raději co nejdřív dopravit ten vzácný materiál do bezpečí barrandovských filmových laboratoří.
Náčelník, nástěnkářka a vrač se přemístili do stolice. Ehm...do hlavního města, vydatně a velmi dobře pojedli, pospali si v bytě Českého centra a poguljali po Moskvě. Náčelník Štěpán večer odcestoval lůžkovým vlakem do Petrohradu, kde měl zbytek svých šťastných dní strávit se svou přítelkyní a splnit tak sliby o harmonické dovolené.
Marta s Jardou osiřeli (na peróně jsme aj slzu uronili a za náčelníkovým vlakem dlouho mávali), 3 dny pobyli ve městě a pak se přece jen odebrali do své vlasti.
Конец фильма