Posilnena falesnym saslikem (tzn. z kureciho masa), jsem opet zde u teto elektronicke nastenky a plnim si sve expedicni povinnosti. Ano, dnesni den konecne dodal nasemu vyletu expedicne vedecky lesk (to abyste si nemysleli, ze jsme na dovolene!). Navstivili jsme reditele krasnojarske pobocky lidskopravni organizace Memorial, ktera velkou cast sve cinnosti zasvetila prave Mrtve trati.
Alexej Babij spolu se svymi spolupracovniky zverejnuji na strankach spolecnosti fotografie, at uz archivni nebo ze soucasnosti, nejruznejsi texty - pameti, korespondenci, prozu i poezii, odborne stati, ale napriklad i jakysi rejstrik veznu, diky kteremu byla vyrizena nejedna rehabilitace. Spolupracuji se skolami, pripravuji pro ne ucebni materialy, coz je v dobe, kdy v Rusku dochazi k jakesi cenzure naruby (ve stylu formulace “Stalin byl velky manazer”), velmi zasluzna prace. Alexej nam vypalil na DVD vsechny fotografie Mrtve zeleznice, ktere ma k dispozici - par ukazek zde:
Memorial, tak jako ostatni lidskopravni organizace v Rusku, se netesi prilisne oblibe u gasudarstva (omlouvam se za ruske slovo, ale myslim, ze v rustine zni slovo “vlada” tak nejak priznacneji). Obcas jsou nektere pobocky prepadeny policii, ktera pod nejakou usmevnou zaminkou zabavi pocitace se vsemi informacemi a kontakty, a tim na nejaky cas ochromi praci organizace. V Krasnojarsku maji preci jen stesti, politici na krajske urovni jsou jim nakloneni a spolupracuji. Kdyz se pred ctyrmi lety nostalgicti meststi radni rozhodli, ze opet instaluji ve meste sochu Stalina (dokonce uz privezli podstavec), kladl kraj vsechny mozne byrokraticke prekazky v podobe absurdnich pozadavku, jen aby zabranil tomu znovuvzkriseni.
Velmi bohata je vydavatelska cinnost krasnojarskeho Memorialu. Pres ruzne tematicke sborniky az po prozu a basnicke sbirky autoru, kteri byli uvezneni v celem kraji (nejen na severu).
A takto elegantne jsem se prenesla k nasi dalsi navsteve u spisovatele Vladimira Pentjuchova. Tento dvaaosmdesatilety starik v mladi slouzil na T503 jako dozorce, presneji jako vedouci kulturniho oddeleni. Ve svych devatenacti letech mel na starost vyznamne sovetske umelce (herci, divadelni reziseri, operni pevci, muzikanti), kteri se ocitli v zajeti Mrtve trati. Prace a rozhovory s temito lidmi, to byla jeho univerzita. Zacal psat clanky do novin, povidky, basne (mimochodem ne prilis valne literarni kvality)... Jak nam sam se smichem rekl, celou svou karieru zalozil vlastne na Mrtve trati.
Je to zvlastni. Kdyz napisi, ze jsme navstivili byvaleho dozorce (bachare) v lagrech na trase T503, zni to celkem podivne. Ale kdyz si za tim predstavim toho devatenactileteho kluka, ktery prisel z fronty rovnou do lagru “ridit kulturu”, nevim co s tim. Pentjuchov dnes vse interpretuje tak nejak sovetsky-hrdinsky, jakoby nevedel, na ktere strane barikady stoji. Jeho retorika neni nepodobna retorice fanatickych pensioneru, kteri vzyvaji Stalina, ale obsah, ktery sdeluje, usvedcuje ty same duchodce a jine nostalgiky prinejmensim ze strasliveho omylu.
Za jakou cenu se pologramotny hosik dobral az k clenstvi Svazu sovetskych novinaru, posleze k clenstvi Svazu sovetskych spisovatelu (pozdeji k clenstvi Svazu ruskych novinaru a Svazu ruskych spisovatelu)? Nechci ho hned podezrivat z nejakych nekalych praktik, ale asi je dodnes natolik omamen svym zivotnim uspechem (a uspech to jiste je, uvazime-li jeho startovni pozici), ze neni schopen vubec zadne reflexe ci sebereflexe. Ve svem vypraveni o lagrech a i ve svych povidkach velmi casto lituje vojaky, kteri se ocitli za druhe svetove valky (casto za velmi absurdnich okolnosti) v nemeckem zajeti a po navratu do vlasti putovali supem do lagru, ale nikdy neprojevil litost ani soucit nad normalnimi lidmi-vezni (nemyslim opravdove kriminalniky), ktere semlelo to Stalinovo mlynske kolo masoveho zatykani.
Ech, prave dorazil nacelnik Stepan, ztratil sve muzstvo. Naposledy je videl, kdyz svorne peli moravske lidove pohostinnym Gruzincum, v jejichz stanku jsem si dali ty falesne (nekteri i opravdove) sasliky. Zatimco nastenkarka se velmi vzorne odebrala do hotelu, chlapci velmi poctive pozivali mistni chmelovy napoj a tak nejak... Boze, jen at nezvraceji do Jeniseje! Takze nacelnik Stepan na me neco zahuhlal a odebral se do tmy shanet ztracene ucastniky.
Je to krasny pocit vyjadrovat se svobodne a citit, ze vase prace ma smysl. Skoda, ze mi tento odstavec velitel rano pri zavesovani textu na stranky smaze. Ale aspon tento kratky okamzik plnymi dousky lokam svobodu (lokat svobodu?! Doufam, ze tohle mi take vyhodi!) a nebojacne vam sdeluji krutou pravdu o moralce tymu. Pravda a laska nekdy boli, zvykejme si na to. Ehm...
Žádné komentáře:
Okomentovat