Na
Valerie Ckalova jsme se nalodili jeste ve ctvrtek vecer, abychom se vyhnuli tlacenici a zmatkum pri rannim nastupovani. Simon, Lukas, Jarda a Marta obyvali kajutu c. 62, Martin, Martin-matros a Stepan-nacelnik obsadili kajutu 60 (rano k nim pristoupil ctvrty pasazer, Vladislav – hornik z Norilska).
Nebyli jsme jedini, kteri vyuzili moznosti klidneho nalodeni, avsak s nejvetsi pravdepodobnosti jsme byli jedini, kteri se tu noc zas tak moc neopili. Houpava chuze nasich spolucestujicich ode zdi ke zdi rozhodne nebyla vyvolana kolebajici se lodi. Vzdyt jsme jeste nevypluli!
No, mozna trochu prehanim. V podstate byl na parniku jen jeden “oficialni” (vsemi tolerovany) opilec, kteremu jsme rikali Numizmatik (pry sbira mince, tak jsme ho obdarovali ceskou dvacetikorunou). Sice neustale vabil zejmena Simona s Lukasem (na rozdil od ostatnich pred nim nemohli tak rychle prchat, neb byli obtezkani filmovou technikou) na 5x5=25 lahvi vodky (nejspis nejake vyhodne baleni vodky), ale chlapci projevili nebyvalou moralni silu a profesionalni pristup k nataceni, a odolali.
VYPLOUVÁMEVypluli jsme ve
čtvrtek 14. srpna v 7:00 za zvuků úžasné písně o překrásném městě Krasnojarsk. A tak to bude celou plavbu, viz níže. Nástěnkářka si tuto událost nechala s klidem ujít a vesele chrupkala (ne, ne, přemýšlela jsem se zavřenýma očima! Ale všechno jsem vnímala!) na své horní palandě. Hoši však poctivě fotografovali, natáčeli a s městem Krasnojarsk se loučili.
Bohuzel bylo mezi cestujicimi mnoho,
opravdu mnoho deti, ktere hlucely vic nez je zdravo, valely se v chodbicce po koberci vic nez je zdravo, nahanely se po cele lodi vic nez je zdravo a provadely dalsi jine “roztomilosti” vic nez je zdravo. Ech... Jedine reseni, na kterem jsme se vsichni shodli – hodit je vsechny do Jeniseje. Na druhou stranu, co tem nebohym detickam zbyvalo? Chovat se zpusobne ctyri dny i vice, to by nevydrzel nikdo z nas (a taky ze jsme to nevydrzeli. Ach jo...).
Dalsi zajimavou socialni skupinou mezi pasazery byla
mladez. Celkem brzy se rozdelila do ruznych zajmovych skupinek, ktere potom mezi sebou soutezily napriklad v hodu prazdnou lahvi od piva do Jeniseje, v korzovani po palube a jinych roztodivnych disciplinach. Devusky se prevlekaly snad kazde 4 hodiny do cim dal tim vic sporejsich modelu, jine se promenovaly v divou zver (zena v prilehavych kalhotech s leopardim vzorem) ci jedovate zmije (slecna ve velmi prilehavych kozenkovych leginach).
Prestarla Snegurocka (= zena v kratkem bilem kozisku!) nekolikrat denne vyhanela smecku stenatek, kterou prevazela z Krasnojarska, na palubu, doprovazena smeckou stenat lidskych.
Z postu solistky “skupiny Jenisej” (viz skupinove foto z bujareho vecirku v Krasnojarsku) byla sesazena Modra laguna (zena v dzinovem kompletu) a na jeji misto nastoupila typicka “rockova hvezda” - muz s havranim vlasem ulizanym do copu, spicatou obuvi a ocvockovanym opaskem. Vsechny pasazerky Valerie Ckalova po nem ocka sva hazely, on vsak dal line mhouril oci a neunavne korzoval po vsech palubach.
TANKOVÁNÍ
První spestření naší plavby přišlo druhý den časně z rána. Tankování nafty, které se odehrávalo přímo na řece. Více zřejmě řeknou fotografie.
ZASTÁVKY
Zastávky na řece slouží nejen k výstupu a nástupu, ale také k nákupu. Potravin a jiných tekutin. Podaří-li se vám vystoupit (častokrát ti nebozí lidé na "peróně" nepochopili, že aby mohli sami nastoupit, musejí nechat ostatní vystoupit), čeká na vás hned za “nastupistem” (= jakási stále zakotvená loď u břehu) z desek a spalku vytvorené provizorni trziste, na kterem mistni prodavaji otupelym cestujicim ruzne potraviny. Na provizorních pultech je vystaveno zboží všeho druhu: čerstvá i nakládaná zelenina, uzené, solene a jinak upravené čerstvé ryby, ovoce včetně nasbíraných brusinek či borůvek, sušené plody, ořechy, varenije... zkrátka co vesnice dá.
Sotva se parník odrazí od břehu (každá zastávka trvá 15 minut), tržnice zmizí jako mávnutím proutku. Prodejci se rozjedou do všech stran na svých kolech, motocyklech, sajdkárách, Ladách Nivách či dvoukolácích.
Každá zastávka dopravního parníku je pro místní malou událostí a možností výdělku. Vždyť mnohdy se tu jinak než po řece nikam nedostanete. A nemusíte ani prodávat. Na vyvýšeném břehu se sejdou vesničané, posedají si na lavičky nebo na zábradlí a komentují nově připluvší pasažéry.
Jarcevo
Vorogovo
Turuchansk
Bor
VOSIČKYVe dne jsme stavěli ve výše uvedených stanicích, ale pasažéři přibývali či ubývali i v noci nebo časně z rána, aniž by Čkalov ke břehu zajížděl. Tento způsob nástupu a výstupu označili jsme si pracovně "vosičky", a sami ho později na vlastní kůži zažili.
Tam, kde není u břehu dost vody, zastaví parník na řece a plavby chtiví pasažéři přijedou (jsou přivezeni) na motorových člunech. Nastupování není zrovna nejpohodlnější, ale pořád lepší, než k lodi plavat. A stejně tak je to s těmi, kteří chtějí vystupovat. Posádka se přes vysílačku domluví s řidiči člunů (kteří zřejmě fungují jako taxikáři?) a Ti pak "přiletí" k parníku a naloží vystupující lid. A vlastně nejen lid. Z jedné velké krabice, kterou přemísťovali z parníku na člun, se ozývalo zoufalé mečení zabalené kozenky. A dokonce i lednička takto vystupovala.
BŘEHY A JINÉ KRÁSY JENISEJE
VALERIJ ČKALOV V OBRAZECH
DJ JENISEJ
Sebemensi udalost musi byti nalezite oslavena. A tak, odplouvate-li z pristavu, blizite-li se k nejake zastavce ci jen tak mijite dva normalni ostrovy na rece, zarachoti to v amplionu a ozve se rajska hudba! Prekrasne tematicke silene vtirave pisne o Krasnojarsku, o Jeniseji a dokonce opravdu i o tech ostrovech (“Karablik, Barocka, la la la lalala...”).
Stejne tak to v amplionu zarachoti mijite-li nejaka zajimava mista na rece (napr. soutok Angary s Jenisejem ci nebezpecne melciny), a sametovy zensky hlas vas vybavi nalezitymi informacemi.
To nás takhle jednou dramatickým hlasem amplión vyzval na palubu, ať se všichni podíváme na ojedinělé peřeje na Jeniseji. Napětí na lodi by se dalo krájet, fotoaparáty i kamery v pohotovosti. Pak se objevilo pár vlnek a bylo po peřejích. No...
MUZI S KINOAPARATEM
Detail na lodni zvon, detail na pracujici motor, detail na amplion, pracujici namornik, korzujici cestujici na palube, vlajka ve vetru, racek – ach, ty montaznici! Presne tohle nataceli Simon s Lukasem, radovali se z krasnych zaberu, ktere jim vnucovala sama priroda, aby v zapeti pachali sebevrazdu, neb zatimco spokojene zbalili kameru, priroda se vytasila se zabery jeste mnohem krasnejsimi.
Neda se rici, ze bychom vzbudili nejaky zvlastni rozruch na palube, ale vsichni o nas vedeli (nejakou dobu jsme pro ne byli Svedi, Polaci, samozrejme “odnekud z Pobalti” a dokonce i Spanele, nez se vyjasnilo, ze jsme Cesi) a tak nejak nas tolerovali, usmivali se na nas, ti odvaznejsi navazovali rozhovory. Coz samozrejme usnadnovalo nataceni, Simon mohl dokonce uplatnit sve znalosti o praci s hercem (resp. s pasazerem) a obcas neco zinscenovat. Ale uplne nejvic usnadnoval nataceni Lukas. Ten kdyz se opre o kameru a patricne se zatvari (tak, jak to zrovna vyzaduje situace – soustredene, vesele, svudne, bezbranne), vlny Jeniseje se rozestoupi a vse je dovoleno!
HYGIENICKE OKENKO c. 2Clovek se uci kazdym dnem a vsechno zle, je k necemu dobre. Bylo potreba chvili trpet a stresovat se z kazde navstevy toalety na nasi 2. palube, aby potom clovek Bohu dekoval za proste plastove bile zachodove prkynko.
Zachodove misy zdaly se Rusum zrejme prilis evropske, a tak si je ozvlastnili prvky blizkovychodni kultury. Vysledek se vyznacuje vsemi atributy vysokohorske turistiky. Vystoupit na slapky (vyska slapek = vysce zachodove misy), rozhlednout se po krajine, stahnout kalhoty (jiz mirne rozkroceni), drepnout a cekat. Mociti v takove vysce totiz vyzaduje velkou odvahu, a napeti a stres, kteremu je curajici vystaven (vystavena), zpusobi sevreni vseho, co uvolnuje curani.
Nyni jsem nucena prejit na sportovni terminologii. Pokud preci jen dojde k uvolneni, zdaleka neni jeste vyhrano. Musite mit presnou musku. A to je zrejme slabina sovetskeho muzstva. Ceska reprezentantka naopak potvrdila vrcholnou formu nasich strelcu z olympiady v Pekingu, mirila velmi presne a cilene.
Vrcholove vysledky si ovsem zadaji vrcholne nasazeni, soustredeni, a to se neda dlouho vydrzet. Jednoho dne polovycerpana ceska reprezentantka zase lelkovala pred spostovistem, ktere kompletne obsadila sovetska sborna, kdyz tu ji osvitil blesk z fotoaparatu! Vybehla o palubu vys, kde se nachazely kajuty vyssi tridy (“Marta, cem vyse, tem luce, kak na Titanike.”) a to byla jina. Zatimco u nas se hrala nejaka druha liga, tady uz melo sportoviste mezinarodni parametry. Ceska reprezentantka radostne usedla na bile prkynko a pokud neumrela, sedi tam dodnes. Prejeme ji mnoho dalsich sportovnich uspechu!
BOHATYRSKA SNIDANEV sobotu dopoledne nas parnik prirazil k prehum osady Jarcevo, coz byla prvni z nekolika malo zastavek behem nasi plavby (viz výše).
O jidlo se u nas prevazne staraji nasi dva Martinove, pricemz jim zdarne sekunduje expedicni lekar Jarda. A tak chlapci nakoupili vsechno mozne a pripravili vskutku bohatyrskou snidani. Jako hlavni chod byly podavany male stribrne rybky - “tuguni”, ktere pry mistni chytaji noc pred priplutim parniku, rychle je tak nejak nalozi, a rano cerstve prodavaji.
Hornik z Norilska Vladislav nas zasvetil do jejich konzumace. Nebohe rybce (dlouhe asi jen 10-15cm) se utrhne hlavicka, pak si ji prechytnete chybejici hlavou dolu, drzite ji u ocasu a palcem a ukazovackem druhe ruky z ni vymackavate streva. Zbyva odtrhnout ploutvicky a rychle nasoukat (doslova) do pusy. Podava se s cernym chlebem a s cibuli.
Velmi casto byl z rybky vymacknut i kaviar (zluty) a rybi tuk (v tuzsim stavu nez legendarni kapky). To nas nacelnik okomentoval vetou: “Umime zit!”.
Tim, ze rybky byly nalozeny teprve v noci, jejich kustky se jeste uplne nerozpustily a tak to chlapci meli i s vapnikem. Nastenkarka radeji posnidala okoraly chleb s marmeladou.
STRAVOVÁNÍ NA LODI
Ačkoliv chlapci ještě v Krasnojarsku nakoupili jídla a pití (ach ano, i pití) na 4 dny, vydatně se nakupovalo právě na provizorních tržištích, ale i v bufetu na parníku. I tam byly k sehnání pirožky se slanou i sladkou náplní, sosísky (párky), pivo a maroženoje (zmrzlina).
Mám pocit, že Rusové mají opravdu vřelý vztah k vařící vodě (kypjatók) - snad je to dáno samovarovou tradicí. Ve vlacích a i tady na parníku jsou vždy k dispozici várnice s horkou vodou na zalití čaje, kávy nebo instatní polévky. A to je hezké! Považte že bychom si při naší spotřebě čaje a kávy (čaj ke knížce či dennímu tisku, k rozjímání na palubě, k ranní procházce atd.) museli toto vždy kupovat např. v bufetu! Zruinovali bychom se finančně ještě před vyloděním v Igarce!
V PRISTIM CISLE SI PRECTETE:
o zvlastnostech pocasi za Polarnim kruhem vcetne polobilych noci
o prisne strezenych jeseterech
o skupine lingvistu z Moskvy
o nasem dobrodruzstvi ve meste Igarka
To je na dlouhou dobu vse. Loucime se a vyrazime mezi hmyz a medvedy. Dalsi zapis bude zrejme az 1. zari z Moskvy, mozna o par dni driv z Turuchansku. Myslete na nas, piste nam na nas web (mobily nam zacnou fungovat asi od 27. srpna) a vubec...
A možná naposledy se podívejte na naše rozesmáté tváře. Kdo ví, kdy je zase uvidíte.
NA SHLEDANOU!
Posilnena falesnym saslikem (tzn. z kureciho masa), jsem opet zde u teto elektronicke nastenky a plnim si sve expedicni povinnosti. Ano, dnesni den konecne dodal nasemu vyletu expedicne vedecky lesk (to abyste si nemysleli, ze jsme na dovolene!). Navstivili jsme reditele krasnojarske pobocky lidskopravni organizace Memorial, ktera velkou cast sve cinnosti zasvetila prave Mrtve trati.
Alexej Babij spolu se svymi spolupracovniky zverejnuji na strankach spolecnosti fotografie, at uz archivni nebo ze soucasnosti, nejruznejsi texty - pameti, korespondenci, prozu i poezii, odborne stati, ale napriklad i jakysi rejstrik veznu, diky kteremu byla vyrizena nejedna rehabilitace. Spolupracuji se skolami, pripravuji pro ne ucebni materialy, coz je v dobe, kdy v Rusku dochazi k jakesi cenzure naruby (ve stylu formulace “Stalin byl velky manazer”), velmi zasluzna prace. Alexej nam vypalil na DVD vsechny fotografie Mrtve zeleznice, ktere ma k dispozici - par ukazek zde:
Memorial, tak jako ostatni lidskopravni organizace v Rusku, se netesi prilisne oblibe u gasudarstva (omlouvam se za ruske slovo, ale myslim, ze v rustine zni slovo “vlada” tak nejak priznacneji). Obcas jsou nektere pobocky prepadeny policii, ktera pod nejakou usmevnou zaminkou zabavi pocitace se vsemi informacemi a kontakty, a tim na nejaky cas ochromi praci organizace. V Krasnojarsku maji preci jen stesti, politici na krajske urovni jsou jim nakloneni a spolupracuji. Kdyz se pred ctyrmi lety nostalgicti meststi radni rozhodli, ze opet instaluji ve meste sochu Stalina (dokonce uz privezli podstavec), kladl kraj vsechny mozne byrokraticke prekazky v podobe absurdnich pozadavku, jen aby zabranil tomu znovuvzkriseni.
Velmi bohata je vydavatelska cinnost krasnojarskeho Memorialu. Pres ruzne tematicke sborniky az po prozu a basnicke sbirky autoru, kteri byli uvezneni v celem kraji (nejen na severu).
A takto elegantne jsem se prenesla k nasi dalsi navsteve u spisovatele Vladimira Pentjuchova. Tento dvaaosmdesatilety starik v mladi slouzil na T503 jako dozorce, presneji jako vedouci kulturniho oddeleni. Ve svych devatenacti letech mel na starost vyznamne sovetske umelce (herci, divadelni reziseri, operni pevci, muzikanti), kteri se ocitli v zajeti Mrtve trati. Prace a rozhovory s temito lidmi, to byla jeho univerzita. Zacal psat clanky do novin, povidky, basne (mimochodem ne prilis valne literarni kvality)... Jak nam sam se smichem rekl, celou svou karieru zalozil vlastne na Mrtve trati.
Je to zvlastni. Kdyz napisi, ze jsme navstivili byvaleho dozorce (bachare) v lagrech na trase T503, zni to celkem podivne. Ale kdyz si za tim predstavim toho devatenactileteho kluka, ktery prisel z fronty rovnou do lagru “ridit kulturu”, nevim co s tim. Pentjuchov dnes vse interpretuje tak nejak sovetsky-hrdinsky, jakoby nevedel, na ktere strane barikady stoji. Jeho retorika neni nepodobna retorice fanatickych pensioneru, kteri vzyvaji Stalina, ale obsah, ktery sdeluje, usvedcuje ty same duchodce a jine nostalgiky prinejmensim ze strasliveho omylu.
Za jakou cenu se pologramotny hosik dobral az k clenstvi Svazu sovetskych novinaru, posleze k clenstvi Svazu sovetskych spisovatelu (pozdeji k clenstvi Svazu ruskych novinaru a Svazu ruskych spisovatelu)? Nechci ho hned podezrivat z nejakych nekalych praktik, ale asi je dodnes natolik omamen svym zivotnim uspechem (a uspech to jiste je, uvazime-li jeho startovni pozici), ze neni schopen vubec zadne reflexe ci sebereflexe. Ve svem vypraveni o lagrech a i ve svych povidkach velmi casto lituje vojaky, kteri se ocitli za druhe svetove valky (casto za velmi absurdnich okolnosti) v nemeckem zajeti a po navratu do vlasti putovali supem do lagru, ale nikdy neprojevil litost ani soucit nad normalnimi lidmi-vezni (nemyslim opravdove kriminalniky), ktere semlelo to Stalinovo mlynske kolo masoveho zatykani.
