EXPEDICE NA "MRTVOU TRAŤ" SALECHARD - IGARKA

zapsal Štěpán, 9.8.09

I. ÚVOD
Cílem expedice je zmapování východní části zrušené železniční trati Salechard – Igarka (v délce cca 150 km). Tuto trať v letech 1947 – 1953 stavěli vězni gulagu, po smrti Stalina byla nedokončená stavba zakonzervována. Díky naprosté opuštěnosti a obtížné dostupnosti těchto končin tak dodnes podél nepoužívané trati zůstaly netknuty desítky lágrů a železniční technika (na jejich stavu se však znatelně podepsal zub času). Právě v tom spočívá jedinečnost této tzv. „Mrtvé trati“, nikde jinde se bývalé pracovní tábory nezachovaly tak jako zde.


II. ZÁKLADNÍ INFORMACE O TRATI
Stavba trati byla zahájena v roce 1947, na její stavbě se podílelo podle některých odhadů cca 80 tisíc lidí, z nichž naprostou většinu tvořili vězňové sovětských pracovních táborů GULAG. Železnice měla propojit již existující trať z Moskvy do Vorkuty (v oblasti Polárního Uralu) s řekou Jenisej, kam by mohly připlouvat lodě z nalezišť rud v Norilsku a z oblasti Severního ledového oceánu. Reálný strategický význam však trať neměla prakticky žádný, neboť oblast Norilska je pohodlně dostupná po řece i po moři. Železnice měla vést 1459 kilometrů od západu na východ v oblasti polárního kruhu, kde kvůli mimořádně nepříznivým podmínkám (polární bažiny) prakticky neexistovalo žádné osídlení (kromě několika osad původních obyvatel – Něnců, Evenků apod.).

Mimořádně obtížné byly i technické podmínky pro stavbu železnice. Celá trať vede po území trvale zmrzlé půdy, na níž se obtížně buduje cokoli. Většinu roku je půda zmrzlá a pokrytá sněhem, během krátkého léta svrchní část roztaje a promění se v bažinatý povrch. Vystavěný násep si tudíž „sedá“, obtížně se upevňují opory mostů atd. Trať navíc překračuje dva sibiřské veletoky – Ob a Jenisej. Na nich nebyla plánovaná stavba mostu – v létě by dopravu zajišťovaly speciální říční trajekty, v zimě by se koleje položily na led zamrzlých řek.

Výstavba trati byla rozdělena na dvě stavby – 501 (západní část) a 503 (východní část). Na západní části 501 byly položeny koleje na téměř 400kilometrovém úseku ze Salechardu do Nadymu, dále byl vybudován násep do Nového Urengoje (dalších více než 200 km). Východní část 503 neměla vzhledem k obtížnější dostupnosti takovou „úspěšnost“. Pracovní provoz vlaků byl pouze na úseku Janov stan – Jermakovo (150 km), na zbylých částech byl vybudován jen násep, případně stavba nebyla zahájena vůbec (cca 300kilometrový úsek mezi řekami Pur a Taz).

Vzápětí po smrti Stalina v roce 1953 byla novým vedením SSSR stavba shledána jako zcela neúčelná a práce na ní byly rychle přerušeny. Do 90. let po západním úseku ze Salechardu do Nadymu jezdili na drezínách údržbáři telefonní linky položené podél trati. Centrální úsek mezi Nadymem a Novým Urengojem byl od 70. let postupně obnoven a z jihu napojen na železniční síť Ruska díky obrovským nalezištím plynu v této oblasti (o nichž se však v době stavby trati nevědělo). Východní část stavby však zůstala zcela opuštěna, pouze v 60. letech byly na některých úsecích vytrhány koleje pro potřeby Norilského kombinátu. Obce, vybudované pro potřebu stavby trati (např. svého času 20tisícové Jermakovo na břehu Jeniseje) byly zcela opuštěny a pracovní tábory podél této části trati zůstaly zcela netknuty. Na některých místech tak dodnes v tundře a tajze stojí zrezivělé parní lokomotivy, vagóny a jiná technika.

III. CÍLE EXPEDICE
Rádi bychom pěšky prošli úsek trati 503 z Jermakova (na břehu Jeniseje) na jihozápad k řece Turuchan a na lodi podél ní dále do Janov Stanu (nejbližší osada obydlená Selkupy). Celem jde o úsek dlouhý cca 150 kilometrů. Každých 5-10 kilometrů podél trati se nachází lágr, v některých z nich i zbytky vybavení vězňů. (Dle dostupných údajů tento úsek pěšky prošly ruské expedice koncem 80. let a v polovině 90. let. Občas do této oblasti zavítají pracovníci muzea Věčně zmrzlé půdy v Igarce, především však pouze do bývalého střediska Jermakovo u břehu Jeniseje, případně vrtulníkem do některého z bývalých pracovních táborů.)


Každý lágr bychom důkladně zdokumentovali (fotografie, nafilmování, zakreslení polohy baráků, samotek, hřbitovů). Rádi bychom popsali stav lágrů (vzhledem k přírodním podmínkám a téměř 60 rokům chátráním je většina z nich pravděpodobně již značně poničená) a železniční techniky (mosty, lokomotivy, vagony). Výsledkem by měly být speciální webové stránky, články v tisku a filmový dokument.

Při přípravě expedice hodláme spolupracovat s muzeem Věčně zmrzlé půdy v Igarce, které se mj. částečně zabývá dokumentováním zbytků trati č. 503. Rádi bychom též spolupracovali se sdružením Memorial, které se v Rusku zabývá právě tematikou gulagu.

EXPEDICNI NASTENKA

zapsala Marta - nastenkarka

Od 10. srpna do 6. září 2009 pobývala skupinka nadšenců v zemi zaslíbené, a kdesi za Uralem a severním polárním kruhem pátrala po zbytcích tzv. Mrtvé trati (železnice Salechard – Igarka), kterou stavěli převážně vězňové z pověstného soustroví lágrů.
Následující řádky jsou pokusem o chronologickou rekonstrukci slavné expedice. Jedná se o deníkové záznamy, které si vedli a na web průběžně zavěšovali náčelník a nástěnkářka, a které vždy povzbudily, když bylo nejhůř (například když se člověk přejedl pražených slunečnicových semínek).
Čtěte a kochejte se úžasným dobrodružstvím, prodírejte se zarostlou tajgou, užívejte si plavbu po Jeniseji na krásném parníku, nechejte se poštípat od mraků komárů a jiného obtížného hmyzu, a hlavně nedovolte, aby se něco podobného ještě kdy opakovalo.

VPŘEDVEČER ODJEZDU

zapsal Štěpán, 9.8.09

Tak konečně. Konečně máme online deník našeho letního výletu za krásami zapolárních gulagů. Už jsem se bál, že ho přes mnohatýdenní sliby nestihnu dát dohromady. Jeho přípravu, tak jako ostatně všechny nákupy leštěných střenek, zrcátek a jiného nezbytného vybavení, jsem totiž samozřejmě nechal na poslední den před odjezdem (ještě že jsme odlet naplánovali až na pondělí..).

Takže na tomto místě se budeme snažit čas od času napsat, jak se náš výlet vyvíjí, co nového a na kolik procent se daří plnit plán výpravy. Pravidelnou periodicitu slíbit nemůžeme, neboť pravděpodobnost připojení v tajze je pochopitelně nižší než v pulsujícím Krasnojarsku. Mimochodem, v tomto sibiřském městě budeme doufám už zítra před půlnocí našeho času (v úterý v šest ráno místního). Jestli se nám tedy podaří zítra na Ruzyni přeskupit kilogramy filmové techniky a antiinsekticidního vybavení do úhledných balíků odpovídajícím normám v letecké přepravě... Odlétáme v 13:00.

KRASNOJARSK ANEB JAK JSME ZACHRANOVALI LAJKU

zapsal Stepan, 11.8.09

lehce doplnila Marta, 13.1.10
Srdecne pozdravy z Krasnojarsku! Ackoli tu ted mame ctyri hodiny odpoledne, nase skupina upadla do komatu zpusobeneho sestihodinovym casovym posunem. Nas puvodni plan nespat az do vecera nevysel.. A zatimco nekteri vyspavaji, me vzbudil usilovnym bouchanim do dveri hotelovy udrzbar, ktery se z nepochopitelneho duvodu rozhodl zrovna ted promazavat olejem panty od dveri meho pokoje. Ponekud me to prekvapilo, zvlast vezmeme-li v uvahu, ze hotel "Ogni Jeniseja", kde jsme se ubytovali, zazil dle stavu veskereho vybaveni posledni udrzbu nekdy v roce 1963.

PRAHA - KRASNOJARSK

Na letišti v Praze sešli jsme se všichni včas a začalo velké přemísťování z batohu do batohu, abychom se do povolených kilogramů vešli. Hoši filmaři se svým produkčním vyřešili clo a mohlo se letět. Ještě musím dodat, že někteří účastnící expedice se viděli poprvé až na letišti a teď zpětně mohu se slzou v oku konstatovat, že se z toho postupně vyvynulo přátelství na celý život. Ale nepředbíhejme! Hlavně vyzkoušet nakomárnik!


Prestup v Moskve probehl bez vetsich problemu - ihned po vychodu z terminalu Seremetevo 2 nas obklopily hrozny taxikaru, kteri nas presvedcovali o tom, ze na terminal Seremetevo 1 nas dovezou "nedorogo". Odpadli az v okamziku, kdy jsme nastoupili do autobusu, ktery nas tam odvezl zadarmo.
Pri rentgenove kontrole nastal mensi problem s kontrolou dvou kufru s filmy. Devuska u bezpecnostniho ramu na mou prosbu, zda by tyto dva kufry mohly projit pouze rucni kontrolou, odpovedela, ze je mame dat na rentgen. Logika teto odpovedi mi unikla, tudiz jsem jeste jednou zopakoval svou prosbu, a kdyz devuska rekla, ze tedy bude muset zavolat nacalnika, rekl jsem ji, at tedy zavola nacalnika. Ten prisel asi za pet minut, chvili si oba kufry i obsah moudre prohlizel, a pak oznamil, ze bude muset zavolat nacalnika. Druhy nacalnik uz byl ten pravy muz, vysetril obsah kufru hledackou vybusnin a my jsme mohli na palubu letadla smer Krasnojarsk.

Posádka letadla Musorgskij nás příjemně překvapila svou ochotou, úsměvy a dobrou krmí. jenomže už víme proč! Ukolébali nás těmi lososy a jinými pochutinami, přestali jsme býti ostražití a hle, zmýtáme se v turbulencích. Proč jsem si, já nešťastná, nepořídila ten prsten s jedem, jako měl Sandokan?! Pod námi je Krasnojarsk, ale my musíme kroužit tady nahoře. Dokonce rozsvítili pohotovostní světla na křídlech. Ech...


Letiště v Krasnojarsku je vzdáleno od města nepochopitelných 40km! Sedáme do dvou taxíků a míříme do Ohňů Jeniseje - hotelu, který jsme si našli už v Praze. Všechno máme pod kontrolou!


Pocasi je tu prijemne, je oblacno, kolem dvaceti stupnu. Rano po priletu a ubytovani jsme se prosli po nabrezi Jeniseje, zasli do ricniho pristavu (listky na parnik si koupime zitra) a pak dal do centra.

Na ruske pomery je to pomerne pekne mesto, mezi cihlovymi a panelovymi domy jsou sem tam vsazeny hezke drevene baracky. Cestou jsme potkali cedulku na zdi "Na tomto miste stal dum, ve kterem od unora do cervna 1920 bydlel slavny cesky spisovatel Jaroslav Romanovic Hasek". Lide jsou zde vlidni a pri kontaktu s nami se dokonce leckdy i usmivaji!

Krasnojarsku se pry take rika mesto fontan, tak jsme se u jedne z nich zastavili na ranni pivko znacky "Sibirskaja korona" a pozorovali jsme toulave psy a udrzbare fontan v neoprenu, jak cisti trysky.

Jen co byl udrzbar se svou praci hotov, jeden z toulavych psu, napadne podobny kosmonautce Lajce, se vysvihl na obrubu kolem kasny. Asi se chtel napit. Ale nohy mu podjely a uz byl ve vode. A protoze rantl byl dost vysoko nad hladinou, Lajka se nemohla dostat ven. Chvili jsme pozorovali, jak se propleta mezi proudy vody a napichuje se na trysky, az to Marta nevydrzela a jala se organizovat zachranu. Za chvili uz byl kolem fontany pekny hloucek lidi, ten radil to, ten ono, prisli i rybari s podberaky, udrzbar v neoprenu a barman z nedalekeho kafe do kasny dokonce vskocil. Bylo to neuveritelne. Ti lide nepochopili, ze vystraseneho toulaveho psa do rukou nechytnes a ze povzbuzovani z kraje fontany taky nepomuze. Az skupinka inteligentnich Cechu jim musela poradit, ze nejlepsi bude vzit z kavarny lavici, aby se po ni Lajka vysplhala... Trvalo to cele snad dvacet minut. Jestli nas pobyt na Sibiri zacal ihned takovouto historii, kterou by si clovek dopredu mohl opravdu jen tezko predstavit, pak uz se tesim na to, co prinesou dny nasledujici!

SPRCHY V OHNÍCH JENISEJE

zapsala Marta, 12.8.09

Pulnoc. Cely hotel Ogni Jeniseja spi, jen devuska na recepci a neboha nastenkarka Expedice 503 tvrde pracuji = devuska si cte a ja zapasim s ruskoanglickospanelsou klavesnici.
Nastal cas, aby konecne nekdo na tomto webu rekl tu nejvetsi pravdu.

Snad je to dano zemi, ve ktere se nachazime, ze se chlapci jednohlasne rozhodli, ze me prispevky se museji cenzurovat. Ano, jakapak svoboda slova na Rusi? Ne, ne, nic takoveho! A tak vam ja – nastenkarka Expedice - nemohu (NESMIM) napsat, co vsechno jsme si dali v krasne a velmi neruske restauraci Svine a perly (ano, to je doslovny preklad nazvu), nemohu se s vami podelit o zazitky z nasi ponekud infantilni jizdy na ruskem kole, ci vam prozradit, ze jsem asi ztratila expedicni SIM kartu, kterou jsem sama slavne odpoledne zakoupila, 3x si z ni zavolala a je fuc. Ach jo, Stepan to jeste nevi, a az rano bude cist (rozumej cenzurovat) tyto radky, by je zavesil na web, zle se mi povede. (CENZUROVANO)


Misto techto fantastickych a obzory rozsirujicich udalosti, mam vam pry popsat sprchove anabaze a problemy s bankomaty. Dobra tedy.
Sprcha v Ognjach Jeniseja je vzdy jen jedna na patre. Pokud si ovsem nepriplatite za lepsi pokoj. V takovem pripade je sprcha primo na pokoji! Jenom v ni netece tepla voda. Takze se vratme ke sprse na patre. Resp. na recepci, kde musite nahlasit, ze se chcete osprchovat. Recepcni se telefonicky spoji s Natalii Ivanovnou a oznami ji, ze tolik a tolik lidi ma zajem o hygienu. Pokud Natalie Ivanovna vse schvali, odebereme se primo do jeji svatyne ve 4. patre, kde nafasujeme osusku a myci potreby. Ty jsou tradicne v takovych tech igelitovoplastovych polstarcich, ktere normalni smrtelnik neotevre ani chrupem - je treba je rozparat klicem od pokoje! Jestlize kancelar Natalie Ivanovny nazyvam svatyni, toz mistnost se sprchou je primo katedrala. Popraskane kachliky, stary odkladaci stolek a sprcha? Ne! Stara nezabudovana smaltovana vana. Rozhodne nedoporucuji zatahovat igelitovy zaves a stoupat na gumovou predlozku pred vanou! Cela tato nudna historka (uz me ani nebavi ji psat) neni ani tak o podivnych hygienickych podminkach (ruku na srdce, takove “hruzy” najdete vsude na svete, napr. v hotelu ve Veseli nad Moravou), jako spise o naprosto genialnich mechanismech v organizaci prace.

Zde par fotografii mimo tema:


A ted rychle na ty bankomaty, uz se mi chce spat. To je zatim snad jedina vec, ktera nas neprijemne zaskocila. Na uvod dodavam, ze jsem drive s bankomaty nemela v Rusku nejmensi problem! A nacelnik Stepan take ne! Tak uz ho mame. Z nepochopitelnych duvodu nam zadna tato masina nevydala vice nez 5000 rublu. Vypada to jako hloupost, ale kdyz za kazdy vyber platite od dvou stovek vys (v korunach), a nutne potrebujete 25 000 na zbyvajici letenky a palubni listky, stravite u bankomatu sve mladi (ehm, mozna uz stredni vek) a jeste si za to pekne priplatite! Nutno dodat, ze kazda ta bankovni krabice hrde hlasi, ze maximalni limit pro vyber je 30 000. A tak to ma byt!

Jdu spat.

Za vsechny gramaticke chyby muze samozrejme cenzura!!!!

Zde momentky z Ohnu Jeniseje:


12. srpna odpoledne – v rychlosti hlasim, ze se k nam rano pripojili oba Martinove. Na to, ze se uz vice nez mesic toulaji po sire Rusi, vypadaji zdrave a zachovale. Podrobnosti pozdeji.

Cha! SIM kartu mi dali novou, s puvodnim cislem, a bez poplatku. Jsou to mili lide.

Hosi nataceji, nakupuji letenky a navstevuji mistni nemocnice a muzea.


Zde par obrazku z nasich toulek timto mestem:


P.S.: Prece jen mi to neda, abych se s vami nepodelila o krasnou historku “Kterak chtel Gyxocka hlavni mesto posnidat”. Inu, to prisel jeste rozespaly Lukas (kteremu devusky na recepci nepriznaly jeho skvele H, neb o nem zrejme v zivote neslysely, a nacpaly mu tam G – Gyksa) na snidani do hotelove restaurace, a na servircinu otazku “co si date”, odpovedel “z Prahy”. Cha chaaaa, jeste ted se tomu porad smeji...

NA NÁVŠTĚVĚ U DOZORCE

zapsala Marta, 13.8.09

Posilnena falesnym saslikem (tzn. z kureciho masa), jsem opet zde u teto elektronicke nastenky a plnim si sve expedicni povinnosti. Ano, dnesni den konecne dodal nasemu vyletu expedicne vedecky lesk (to abyste si nemysleli, ze jsme na dovolene!). Navstivili jsme reditele krasnojarske pobocky lidskopravni organizace Memorial, ktera velkou cast sve cinnosti zasvetila prave Mrtve trati.
Alexej Babij spolu se svymi spolupracovniky zverejnuji na strankach spolecnosti fotografie, at uz archivni nebo ze soucasnosti, nejruznejsi texty - pameti, korespondenci, prozu i poezii, odborne stati, ale napriklad i jakysi rejstrik veznu, diky kteremu byla vyrizena nejedna rehabilitace. Spolupracuji se skolami, pripravuji pro ne ucebni materialy, coz je v dobe, kdy v Rusku dochazi k jakesi cenzure naruby (ve stylu formulace “Stalin byl velky manazer”), velmi zasluzna prace. Alexej nam vypalil na DVD vsechny fotografie Mrtve zeleznice, ktere ma k dispozici - par ukazek zde:

Memorial, tak jako ostatni lidskopravni organizace v Rusku, se netesi prilisne oblibe u gasudarstva (omlouvam se za ruske slovo, ale myslim, ze v rustine zni slovo “vlada” tak nejak priznacneji). Obcas jsou nektere pobocky prepadeny policii, ktera pod nejakou usmevnou zaminkou zabavi pocitace se vsemi informacemi a kontakty, a tim na nejaky cas ochromi praci organizace. V Krasnojarsku maji preci jen stesti, politici na krajske urovni jsou jim nakloneni a spolupracuji. Kdyz se pred ctyrmi lety nostalgicti meststi radni rozhodli, ze opet instaluji ve meste sochu Stalina (dokonce uz privezli podstavec), kladl kraj vsechny mozne byrokraticke prekazky v podobe absurdnich pozadavku, jen aby zabranil tomu znovuvzkriseni.

Velmi bohata je vydavatelska cinnost krasnojarskeho Memorialu. Pres ruzne tematicke sborniky az po prozu a basnicke sbirky autoru, kteri byli uvezneni v celem kraji (nejen na severu).


A takto elegantne jsem se prenesla k nasi dalsi navsteve u spisovatele Vladimira Pentjuchova. Tento dvaaosmdesatilety starik v mladi slouzil na T503 jako dozorce, presneji jako vedouci kulturniho oddeleni. Ve svych devatenacti letech mel na starost vyznamne sovetske umelce (herci, divadelni reziseri, operni pevci, muzikanti), kteri se ocitli v zajeti Mrtve trati. Prace a rozhovory s temito lidmi, to byla jeho univerzita. Zacal psat clanky do novin, povidky, basne (mimochodem ne prilis valne literarni kvality)... Jak nam sam se smichem rekl, celou svou karieru zalozil vlastne na Mrtve trati.

Je to zvlastni. Kdyz napisi, ze jsme navstivili byvaleho dozorce (bachare) v lagrech na trase T503, zni to celkem podivne. Ale kdyz si za tim predstavim toho devatenactileteho kluka, ktery prisel z fronty rovnou do lagru “ridit kulturu”, nevim co s tim. Pentjuchov dnes vse interpretuje tak nejak sovetsky-hrdinsky, jakoby nevedel, na ktere strane barikady stoji. Jeho retorika neni nepodobna retorice fanatickych pensioneru, kteri vzyvaji Stalina, ale obsah, ktery sdeluje, usvedcuje ty same duchodce a jine nostalgiky prinejmensim ze strasliveho omylu.

Za jakou cenu se pologramotny hosik dobral az k clenstvi Svazu sovetskych novinaru, posleze k clenstvi Svazu sovetskych spisovatelu (pozdeji k clenstvi Svazu ruskych novinaru a Svazu ruskych spisovatelu)? Nechci ho hned podezrivat z nejakych nekalych praktik, ale asi je dodnes natolik omamen svym zivotnim uspechem (a uspech to jiste je, uvazime-li jeho startovni pozici), ze neni schopen vubec zadne reflexe ci sebereflexe. Ve svem vypraveni o lagrech a i ve svych povidkach velmi casto lituje vojaky, kteri se ocitli za druhe svetove valky (casto za velmi absurdnich okolnosti) v nemeckem zajeti a po navratu do vlasti putovali supem do lagru, ale nikdy neprojevil litost ani soucit nad normalnimi lidmi-vezni (nemyslim opravdove kriminalniky), ktere semlelo to Stalinovo mlynske kolo masoveho zatykani.


Ech, prave dorazil nacelnik Stepan, ztratil sve muzstvo. Naposledy je videl, kdyz svorne peli moravske lidove pohostinnym Gruzincum, v jejichz stanku jsem si dali ty falesne (nekteri i opravdove) sasliky. Zatimco nastenkarka se velmi vzorne odebrala do hotelu, chlapci velmi poctive pozivali mistni chmelovy napoj a tak nejak... Boze, jen at nezvraceji do Jeniseje! Takze nacelnik Stepan na me neco zahuhlal a odebral se do tmy shanet ztracene ucastniky.


Je to krasny pocit vyjadrovat se svobodne a citit, ze vase prace ma smysl. Skoda, ze mi tento odstavec velitel rano pri zavesovani textu na stranky smaze. Ale aspon tento kratky okamzik plnymi dousky lokam svobodu (lokat svobodu?! Doufam, ze tohle mi take vyhodi!) a nebojacne vam sdeluji krutou pravdu o moralce tymu. Pravda a laska nekdy boli, zvykejme si na to. Ehm...