Ráno, resp. zase kolem poledne, jsme sbalili tábor u lágru Barabanicha a vydali se na celodenní, asi osmikilometrový přesun k řece Barabanicha.
Zhruba po třech kilometrech po zarostlém náspu nás elektrické vedení nasměrovalo k „tajnému lágru“, ve kterém podle Kazancevových slov nikdo nebyl dobrých 15 let. Proč tajný, nevíme, ale je pravda, že baráky vězňů byly mnohem bytelnější, měly zamřížovaná okna, což bylo v lágrech vlastně zbytečné (nebylo kam utéct), železné dveře a ještě mříže, mnohem skromnější vybavení.
I objevený karcer (samotka) vypadal mnohem ponuřeji a zoufaleji než ten v lágru Barabanicha – skoro všechny cely byly bez byť miniaturního a zamřížovaného okýnka (zvenčí ovšem karcer vypadá jako příjemný a bytelný srub...). Navíc kromě samotky bylo v lágru ještě jedno velké vězení.
Alexandr Snovskij – bývalý vězeň v lágrech „strojky 503“ popisuje ve své čerstvě vydané knížce vzpomínek „Выжить и помнить“ (Přežít a pamatovat si, Krasnojarsk 2009) jakýsi штрафнoй лагерь (tábor za trest, trestný tábor) hluboko v tajze, kam posílali vězně za nějaké provinění. Snovskij popisuje, že sotva vyčerpaní dorazili do lágru, přečetli jim na nástupu rozsudek smrti pro několik vězňů, kteří se pokusili o útěk.
Lágr byl zřejmě zcela soběstačný. Objevili jsme pekárnu, prádelnu, dokonce holičství. Zřejmě se tu také pracovalo s chemikáliemi či se tu nějak zpracovávaly kožešiny - svědčí o tom různé desinfekční místnosti, sušičky
(Pozn. Štěpán - Je fakt, že na "tajné" mapě od Kazanceva tento lágr, narozdíl od všech ostatních, není vyznačený. Ale díky snímkům z Google Earth jsme o něm věděli již předem, ovšem nebylo vůbec snadné se k němu dostat. Leží téměř kilometr stranou od zbytků náspu, ze kterého je kvůli porostu a tajze viditelnost maximálně pár desítek metrů do strany. Navíc nám toho dne zkolabovala GPSka, takže jsme se prostě v jeden okamžik rozhodli vydat kolmo do tajgy a pátrat po zbytcích elektrického vedení, které, narozdíl od náspu, vedlo až k táboru.
Po půlhodině průchodu neprůchodnou divočinou jsme byli odměněni nálezem první ruiny.
A pak už to šlo jak jsme to znali z předchozího lágru – za chvíli nález druhého baráku, ostnatých drátů, samotky a dokonce i takřka neporušené strážní věže. Jenom vše bylo natolik zarostlé, že jsme se radši všichni drželi pohromadě – pravděpodobnost ztráty orientace a zabloudění byla poměrně vysoká.)
V areálu lágru nacházela se také jakási bizardní lovecká chata, resp. si ji někdo předělal pro tyto účely z bývalého baráku. Na trámech visely mrtvé ulovené veverky, pod oknem stál pracovní stůl s různými proprietami, jakoby si někdo jen odskočil od práce a každou chvíli se měl vrátit. Našli jsme noviny z 80. let a na zdech byl vyrytý letopočet 1992.
Později nám Kazancev vysvětlil, že ještě dlouho po zrušení stavby a lágrů, pracovníci spojů udržovali telefonní vedení, a tak si tu dohlížející nešťastník musel vybudovat přeci jen něco útulnějšího, než je vězeňský barák. A samozřejmě pak tento "lepší domek" využívali i mnozí lovci.
Počasí je stále parné, což přeje komárům, mašce a gnusu. Nelze stát a odpočívat, musíme se pořád hýbat. Kluci ještě natočili pár záběrů a vyrážíme dál.
Vrátili jsme se na násep a na něm se prodírali houštím, přelézali stromy, obcházeli močály a přecházeli přes šest dřevěných polorozpadlých mostů, až jsme asi po šesti kilometrech dorazili k mostu největšímu. Krásný dřevěný most na betonových pilířích, 13,5 m vysoký a 50 m dlouhý. Pod ním teče řeka Barabanicha a všude kolem je tajga.
Před mostem přímo na náspu jsme rozbili náš poslední základní tábor. Z něj budeme vyrážet do okolí. Jsme jakž takž ve volném prostoru a ne uprostřed houštin, takže komárů se zdá být méně, přesto jsme rozdělali hned tři ohně – jeden hlavní na vaření, další dva jako protikomáří a protimuší.
Pauzy
V průběhu pochodu od lágru Barabanicha k řece Barabanicha (asi 8 km) nás nejvíc mučil právě hmyz. Pokud člověk jde, byť s plnou polní, tak to jde, i když se prodírá houštím, plete nohama a převažuje ho batoh. Jakmile se ale zastaví, je to k nevydržení. Často jsme o těchto pauzách (způsobených např. vyhledáváním vhodných filmových záběrů) chodili po náspu sem a tam kolem batohů, zpívali dávno zapomenuté songy 80. let a vlastně jsme si vůbec neodpočinuli. Heslo pro přežití zní NEZASTAVOVAT SE!
Zhruba po třech kilometrech po zarostlém náspu nás elektrické vedení nasměrovalo k „tajnému lágru“, ve kterém podle Kazancevových slov nikdo nebyl dobrých 15 let. Proč tajný, nevíme, ale je pravda, že baráky vězňů byly mnohem bytelnější, měly zamřížovaná okna, což bylo v lágrech vlastně zbytečné (nebylo kam utéct), železné dveře a ještě mříže, mnohem skromnější vybavení.
I objevený karcer (samotka) vypadal mnohem ponuřeji a zoufaleji než ten v lágru Barabanicha – skoro všechny cely byly bez byť miniaturního a zamřížovaného okýnka (zvenčí ovšem karcer vypadá jako příjemný a bytelný srub...). Navíc kromě samotky bylo v lágru ještě jedno velké vězení.
Alexandr Snovskij – bývalý vězeň v lágrech „strojky 503“ popisuje ve své čerstvě vydané knížce vzpomínek „Выжить и помнить“ (Přežít a pamatovat si, Krasnojarsk 2009) jakýsi штрафнoй лагерь (tábor za trest, trestný tábor) hluboko v tajze, kam posílali vězně za nějaké provinění. Snovskij popisuje, že sotva vyčerpaní dorazili do lágru, přečetli jim na nástupu rozsudek smrti pro několik vězňů, kteří se pokusili o útěk.
Lágr byl zřejmě zcela soběstačný. Objevili jsme pekárnu, prádelnu, dokonce holičství. Zřejmě se tu také pracovalo s chemikáliemi či se tu nějak zpracovávaly kožešiny - svědčí o tom různé desinfekční místnosti, sušičky
(Pozn. Štěpán - Je fakt, že na "tajné" mapě od Kazanceva tento lágr, narozdíl od všech ostatních, není vyznačený. Ale díky snímkům z Google Earth jsme o něm věděli již předem, ovšem nebylo vůbec snadné se k němu dostat. Leží téměř kilometr stranou od zbytků náspu, ze kterého je kvůli porostu a tajze viditelnost maximálně pár desítek metrů do strany. Navíc nám toho dne zkolabovala GPSka, takže jsme se prostě v jeden okamžik rozhodli vydat kolmo do tajgy a pátrat po zbytcích elektrického vedení, které, narozdíl od náspu, vedlo až k táboru.
Po půlhodině průchodu neprůchodnou divočinou jsme byli odměněni nálezem první ruiny.
A pak už to šlo jak jsme to znali z předchozího lágru – za chvíli nález druhého baráku, ostnatých drátů, samotky a dokonce i takřka neporušené strážní věže. Jenom vše bylo natolik zarostlé, že jsme se radši všichni drželi pohromadě – pravděpodobnost ztráty orientace a zabloudění byla poměrně vysoká.)
V areálu lágru nacházela se také jakási bizardní lovecká chata, resp. si ji někdo předělal pro tyto účely z bývalého baráku. Na trámech visely mrtvé ulovené veverky, pod oknem stál pracovní stůl s různými proprietami, jakoby si někdo jen odskočil od práce a každou chvíli se měl vrátit. Našli jsme noviny z 80. let a na zdech byl vyrytý letopočet 1992.
Později nám Kazancev vysvětlil, že ještě dlouho po zrušení stavby a lágrů, pracovníci spojů udržovali telefonní vedení, a tak si tu dohlížející nešťastník musel vybudovat přeci jen něco útulnějšího, než je vězeňský barák. A samozřejmě pak tento "lepší domek" využívali i mnozí lovci.
Počasí je stále parné, což přeje komárům, mašce a gnusu. Nelze stát a odpočívat, musíme se pořád hýbat. Kluci ještě natočili pár záběrů a vyrážíme dál.
Vrátili jsme se na násep a na něm se prodírali houštím, přelézali stromy, obcházeli močály a přecházeli přes šest dřevěných polorozpadlých mostů, až jsme asi po šesti kilometrech dorazili k mostu největšímu. Krásný dřevěný most na betonových pilířích, 13,5 m vysoký a 50 m dlouhý. Pod ním teče řeka Barabanicha a všude kolem je tajga.
Před mostem přímo na náspu jsme rozbili náš poslední základní tábor. Z něj budeme vyrážet do okolí. Jsme jakž takž ve volném prostoru a ne uprostřed houštin, takže komárů se zdá být méně, přesto jsme rozdělali hned tři ohně – jeden hlavní na vaření, další dva jako protikomáří a protimuší.
Pauzy
V průběhu pochodu od lágru Barabanicha k řece Barabanicha (asi 8 km) nás nejvíc mučil právě hmyz. Pokud člověk jde, byť s plnou polní, tak to jde, i když se prodírá houštím, plete nohama a převažuje ho batoh. Jakmile se ale zastaví, je to k nevydržení. Často jsme o těchto pauzách (způsobených např. vyhledáváním vhodných filmových záběrů) chodili po náspu sem a tam kolem batohů, zpívali dávno zapomenuté songy 80. let a vlastně jsme si vůbec neodpočinuli. Heslo pro přežití zní NEZASTAVOVAT SE!
http://2.bp.blogspot.com/_A99MxHgD0vY/S0D9KxwkHqI/AAAAAAAABvE/HKcqa1SPYSM/s320/DSC00018+kopie.jpg
OdpovědětVymazat- это мост через реку Барабаниха, я узнал.
У меня вопрос по другому фото:
http://1.bp.blogspot.com/_A99MxHgD0vY/S0EDgwFm0zI/AAAAAAAABxc/tuUVBN9THPc/s1600-h/P8223173.JPG
- это другой мост ?
Или это подъезд к мосту через реку Барабаниха?
Да, это другой мост - небольшой деревянный в 5 км от Ермаково. Побольше о всех мостах, которые мы сняли в ходе наших экспедиций, смотрите на http://www.mrtvatrat.cz/vysledky-dokumentace/zeleznice/mosty/ (специальный сайт о Мертвой дороге, пока лишь на чешском).
OdpovědětVymazatШтепан
Странно почему мне на E-mail не пришло уведомление о том, что на мой комментарий появился ответ? Как это происходит в других блогах. Я в блогпост.коме почти не бываю поэтому и спрашиваю. Я минут 15 искал свой комментарий в Вашем блоге :)
OdpovědětVymazat