PŘESUN NA ZÁKLADNU
Dnešní den je ve znamení přesunu zpět na „základnu“ do Jermakova. Jenomže ještě musíme posnídat tu štiku a houby, které jsme cestou od Vymského jezera nasbírali. Ech, začíná být ta naše strava poněkud jednotvárná.
Poslední rozloučení s mostem – siesta na ztyřelých pražcích 13,5 m nad zemí. Na mostě, který jsme dobře znali už z fotografií jiných, ale znamenal pro nás něco tak vzdáleného (a nejen vzdáleností od Prahy), že i když už jsme chystali naši expedici, neuměla jsem si vlastně vůbec představit, že bych mohla dojít k té podivné stavbě na betonových pilířích kdesi hluboko, hluboko v tajze! Téměř ze dne na den přišel podzim. Lehce se ochladilo, listí na stromech se zbarvilo a hlavně – téměř zmizeli komáři a gnus!
Na cestu jsme se vydali až kolem třetí hodiny odpoledne, ale šlapali jsme rychlým tempem, měli jsme jen dvě zastávky, takže za čtyři hodiny už jsme byli v Jermakovu (necelých 20km). Šlo se rychleji i díky tomu, že cestou sem jsme vyšlapali po náspu pěšinku a hlavně jsme se již nemuseli podruhé prosekávat mačetou.
Bohužel, škrtám předchozí odstavec – čím blíž k „civilizaci“, tím větší horko a tím víc komárů, hovad, mašky a gnusu (mušky všeho druhu). A tak přišly ke slovu opět nakomárniky, které jsme ráno se zadostiučiněním uložili na dna batohů. Takže i proto jsme šli tak rychle. Hmyz nám nedovolil dělat pauzy, případně je zkracoval na minimum.
Náčelník opět zapomněl v pravý čas oznámit, že jsme překročili polární kruh (tentokrát z jihu na sever). Bohužel doprostřed tajgy zatím nikdo nenaistaloval příslušnou informační tabuli, takže se musíme smířit s informací, že polární kruh protíná zbytky železnice 503 cca sedm kilometrů na jih od Jermakova.
BAŇA
Major Kazancev nás přivítal s neskrývanou radostí (asi si oddechl, představa, že mu tady zahyne skupina zahraničních turistů mu zřejmě na klidu nepřidávala) a nařídil svým chlapcům-rybářům roztopit nám klasickou ruskou baňu.
Naštěstí jsem ji viděla jen v přítmí, protože za světla to byl prý docela hnus! Baňa slouží na vesnicích normálně jako naše koupelna (jen se v ní nemyjí každý den), takže si představte, že použijete koupelnu deseti chlapů v divočině. Jak to tam asi může vypadat? Jenomže to po více než týdnu v lágrech neřešíte. Vesele se napařujete, poléváte ledovou vodou a bičujete březovými větévkami. A hoši se u toho ještě narcistně natáčeli na 16mm film!!! Prý to bude poslední záběr do filmu. Ech...
Rozhodlo se, že druhý den časně zrána Major zastaví projíždějícího Lermontova (parník) a na něm se dopravíme do Turuchansku, odkud nám letí letadlo do Krasnojarsku. Vzhledem k tomu, že časně zrána měl připlout i Majorův „načálnik“, ubytovali jsme se na terase izbušky pro hosty. A tak jsme poslední noc v tajze spali pod širým nebem, pár metrů od baťuški Jeniseje, pod dohledem komárů a věrných lajek, které nás hlídaly.
Poslední rozloučení s mostem – siesta na ztyřelých pražcích 13,5 m nad zemí. Na mostě, který jsme dobře znali už z fotografií jiných, ale znamenal pro nás něco tak vzdáleného (a nejen vzdáleností od Prahy), že i když už jsme chystali naši expedici, neuměla jsem si vlastně vůbec představit, že bych mohla dojít k té podivné stavbě na betonových pilířích kdesi hluboko, hluboko v tajze! Téměř ze dne na den přišel podzim. Lehce se ochladilo, listí na stromech se zbarvilo a hlavně – téměř zmizeli komáři a gnus!
Na cestu jsme se vydali až kolem třetí hodiny odpoledne, ale šlapali jsme rychlým tempem, měli jsme jen dvě zastávky, takže za čtyři hodiny už jsme byli v Jermakovu (necelých 20km). Šlo se rychleji i díky tomu, že cestou sem jsme vyšlapali po náspu pěšinku a hlavně jsme se již nemuseli podruhé prosekávat mačetou.
Bohužel, škrtám předchozí odstavec – čím blíž k „civilizaci“, tím větší horko a tím víc komárů, hovad, mašky a gnusu (mušky všeho druhu). A tak přišly ke slovu opět nakomárniky, které jsme ráno se zadostiučiněním uložili na dna batohů. Takže i proto jsme šli tak rychle. Hmyz nám nedovolil dělat pauzy, případně je zkracoval na minimum.
Náčelník opět zapomněl v pravý čas oznámit, že jsme překročili polární kruh (tentokrát z jihu na sever). Bohužel doprostřed tajgy zatím nikdo nenaistaloval příslušnou informační tabuli, takže se musíme smířit s informací, že polární kruh protíná zbytky železnice 503 cca sedm kilometrů na jih od Jermakova.
BAŇA
Major Kazancev nás přivítal s neskrývanou radostí (asi si oddechl, představa, že mu tady zahyne skupina zahraničních turistů mu zřejmě na klidu nepřidávala) a nařídil svým chlapcům-rybářům roztopit nám klasickou ruskou baňu.
Naštěstí jsem ji viděla jen v přítmí, protože za světla to byl prý docela hnus! Baňa slouží na vesnicích normálně jako naše koupelna (jen se v ní nemyjí každý den), takže si představte, že použijete koupelnu deseti chlapů v divočině. Jak to tam asi může vypadat? Jenomže to po více než týdnu v lágrech neřešíte. Vesele se napařujete, poléváte ledovou vodou a bičujete březovými větévkami. A hoši se u toho ještě narcistně natáčeli na 16mm film!!! Prý to bude poslední záběr do filmu. Ech...
Rozhodlo se, že druhý den časně zrána Major zastaví projíždějícího Lermontova (parník) a na něm se dopravíme do Turuchansku, odkud nám letí letadlo do Krasnojarsku. Vzhledem k tomu, že časně zrána měl připlout i Majorův „načálnik“, ubytovali jsme se na terase izbušky pro hosty. A tak jsme poslední noc v tajze spali pod širým nebem, pár metrů od baťuški Jeniseje, pod dohledem komárů a věrných lajek, které nás hlídaly.
Žádné komentáře:
Okomentovat